×
Search
Právník Teoretický časopis pro otázky státu a práva
Ústav státu a práva AV ČR
Adresa: Národní 18, 110 00 Praha 1
E-mail:
Telefon: 221 990 712

Přímluva za teorii legitimních cílů

Martin Madej
  • Právník 6/2018
  • Ročník: 157
  • Strany: 518-528
  • Rubrika: stať
  • Klíčová slova: legitimní cíl, Ústavní soud, judikatura, veřejný zájem, omezení základních práv, základní práva

Základní práva je možné omezit jen z legitimních důvodů. Některá základní práva v Listině jsou navíc spojená s omezujícími klauzulemi, tj. taxativními výčty přípustných důvodů – tzv. legitimních cílů. Pozornost u nás věnovaná teorii základních práv je v kontrastu k indiferenci, s jakou soudy a odborná literatura zásadně přistupují k legitimním cílům. Znamená to, že teoretické zpracování legitimních cílů není možné nebo potřebné? Smyslem příspěvku je ukázat, že legitimní cíle tak často užívané i Ústavním soudem nejen že můžeme, ale také bychom měli teoreticky zpracovat. První argument je analytický a poukazuje na tzv. esenci legitimního cíle, s jejíž pomocí lze konceptuálně uchopit, co měli a mají všechny konkrétní veřejné zájmy aprobované Ústavním soudem společné. Tak třeba tam, kde se argumentovalo ochranou veřejné bezpečnosti, nalézáme společný prvek ohrožení – esenci legitimního cíle ochrany veřejné bezpečnosti. Každý legitimní cíl může být tímto způsobem zpracován.\nDruhý argument je normativní a tvrdí, že jednou „vydestilovaná“ esence legitimního cíle má figurovat ve všech budoucích případech, jinak nelze takto chápaný legitimní cíl použít. V opačném případě by legitimní cíl nesloužil své funkci, kterou je vylučovat nelegitimní, byť třeba proporcionální, důvody omezení. Na esencích založená teorie legitimních cílů by umožňovala objektivně identifikovat nepřípustné důvody omezení a přispět tak k ochraně základních práv.

Přímluva za teorii legitimních cílů


Martin Madej
Abstrakt: Základní práva je možné omezit jen z legitimních důvodů. Některá základní práva v Listině jsou navíc spojená s omezujícími klauzulemi, tj. taxativními výčty přípustných důvodů – tzv. legitimních cílů. Pozornost u nás věnovaná teorii základních práv je v kontrastu k indiferenci, s jakou soudy a odborná literatura zásadně přistupují k legitimním cílům. Znamená to, že teoretické zpracování legitimních cílů není možné nebo potřebné? Smyslem příspěvku je ukázat, že legitimní cíle tak často užívané i Ústavním soudem nejen že můžeme, ale také bychom měli teoreticky zpracovat. První argument je analytický a poukazuje na tzv. esenci legitimního cíle, s jejíž pomocí lze konceptuálně uchopit, co měli a mají všechny konkrétní veřejné zájmy aprobované Ústavním soudem společné. Tak třeba tam, kde se argumentovalo ochranou veřejné bezpečnosti, nalézáme společný prvek ohrožení – esenci legitimního cíle ochrany veřejné bezpečnosti. Každý legitimní cíl může být tímto způsobem zpracován.Druhý argument je normativní a tvrdí, že jednou „vydestilovaná“ esence legitimního cíle má figurovat ve všech budoucích případech, jinak nelze takto chápaný legitimní cíl použít. V opačném případě by legitimní cíl nesloužil své funkci, kterou je vylučovat nelegitimní, byť třeba proporcionální, důvody omezení. Na esencích založená teorie legitimních cílů by umožňovala objektivně identifikovat nepřípustné důvody omezení a přispět tak k ochraně základních práv.
Klíčová slova:základní práva, omezení základních práv, veřejný zájem, judikatura, Ústavní soud, legitimní cíl

Úvod

Základní práva a svobody (dále jen „základní práva“)1 obsažené v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“)2 jsou zpravidla klasifikovány podle aspektů života člověka, jejichž ochrana se uznáním práva sleduje: aspekty osobní, rodinné, politické, hospodářské, společenské apod. Ostatní typy dělení zohledňují nositele práva, generace lidských práv či institucionální ochranu. Poněkud méně evidentní, a proto snad opomíjenou, ale neméně podstatnou kategorizací je ta podle možnosti omezení základního práva (Einschränkungsmöglichkeit).
Listina omezení buď výslovně připouští (kvalifikovaná práva), anebo nepřipouští (nekvalifikovaná práva).3 Pokud připouští, stanoví výhradu zákona (čl. 4 odst. 2 Listiny). Judikatura Ústavního soudu („ÚS“) nadto dovozuje, že každé omezení musí dodržovat princip proporcionality, tj. musí být přiměřené sledovanému cíli. Některé cíle jsou součástí taxativního výčtu důvodů omezení v tzv. individuálních omezujících klauzulích.4 O kvalifikovaných právech s těmito omezujícími klauzulemi můžeme říci, že jsou spojena s kvalifikovanou, či lépe, podmíněnou výhradou zákona.
Na omezující zákony to klade požadavek, aby byly „úzce propojeny s konkrétní situací, aby sloužily Listinou stanoveným účelům, respektive aby byly použity jen určité prostředky“.5 Z toho plyne, že na rozdíl od tzv. prosté výhrady zákona zde není ona legitimita legitimního cíle, pro který má být právo zasaženo, předmětem hodnotové úvahy, ale subsumpce. Poměřovat omezení a jeho cíl můžeme až ve chvíli, kdy jsme schopni tento cíl podřadit pod jeden z legitimních cílů předepsaných Listinou.
Individuální omezující klauzule se nachází u sedmi článků Listiny. Každá stanoví legitimní cíle omezení, kterými mohou být buď veřejné zájmy (bezpečnost státu, ochrana přírody apod.), nebo práva a svobody druhých.6 S ohledem na bohatou odbornou literaturu ke skutkovým podstatám základních práv7 a metodologii Ústavního soudu je s podivem, že u nás dosud neexistuje komplexní analýza legitimních cílů, z níž by bylo patrno, kvůli čemu základní práva vlastně omezujeme. Jinými slovy, vedle teorie základních práv chybí teorie legitimních cílů.8
Jak si to vysvětlit? Předně je třeba zvážit, jestli jsou legitimní cíle vůbec způsobilé teoretického zpracování, a pokud ano, tak jakého. Lze argumentovat, že možnosti analytické jurisprudence jsou zde limitované, protože legitimním cílům chybí zřetelná regulační funkce obvyklá u právních pravidel, tj. určení závazného pravidla chování, pro které bychom je mohli vystavit právním interpretačním metodám.9 V druhé řadě lze tvrdit, že teorie legitimních cílů je sice možná, ale ne potřebná; že teorie práv nám postačí.
Smyslem tohoto příspěvku je dokázat, že teorie legitimních cílů je jak možná, tak i potřebná. Pro tento účel představím metodu, jak legitimní cíle konceptuálně zachytit, a ukáži její použití na příkladu dvou legitimních cílů obsažených v Listině. Abych nepřeskakoval, začnu s charakteristikou pojmu legitimní cíl.

1. Legitimní cíl

Ontologie legitimních cílů je úzce propojená s ontologií lidských práv. Lidská práva jsou moderním konceptem vycházejícím z osvícenské politické filozofie soustřeďující zdroj státní moci do rukou lidu a nikoli panovníka. Panovník (případně vláda) vytváří určité politiky, které se realizují v konkrétních rozhodnutích. Má­li být základní právo coby kodifikované lidské právo rozhodnutím státu omezeno, chceme kontrolovat jak a proč. Už v Deklaraci práv člověka a občana nacházíme takové substantivní podmínky omezení základních práv, které vážou omezení základního práva se zvláštními důvody plynoucími z demokratického principu.10 Jen takovýmito zvláštními důvody podpořený cíl může být de constitutione považován za legitimní. Pojem legitimního cíle je tudíž spojen se dvěma otázkami: zaprvé, co znamená hovořit o cíli určité politiky; zadruhé, co dělá a co nedělá cíl legitimním.11
Funkce legitimního cíle je úzce propojená s funkcí soudů s pravomocí ústavního přezkumu. Zatímco v USA figurovala v judikatuře Nejvyššího soudu již dlouho doktrína přesvědčivých důvodů (compelling reasons), mohl být v Kanadě pojem legitimního cíle operacionalizován teprve s inkorporací Listiny práv a svobod (Charter of Rights and Freedoms) v roce 1982 do ústavního pořádku a v Evropě teprve s doktrínou lidských práv a prvními funkčními ústavními soudy po 2. světové válce. S odkazem na legitimní cíle byla vedena obrana proti námitkám hodnotové sterility vážícího principu.12
Právní zakotvení legitimních cílů se nachází především v omezujících klauzulích ústav a mezinárodních dokumentů, předepisujících materiální podmínky omezení. Základní premisou je, že ústavodárce zamýšlel spojit konkrétní základní práva jen s některými předvídanými důvody omezení a ne s jinými, přestože existují i konkurující teorie, hovořící o chaosu spíše než o systému omezení (chaos­of­limitations thesis).13
Rozhodnutí orgánů veřejné moci, ledaže jsou svévolná, sledují určitý cíl, účel, z nějakého důvodu.14 Orgán veřejné moci, který před soudem odůvodňuje zásah do základního práva, musí soud přesvědčit, že jeho rozhodnutí sledovalo jeden z cílů předvídaných ústavou. Pak přichází první z výše uvedených otázek: co znamená hovořit o cíli určitého rozhodnutí? Cíl rozhodnutí je stav věcí, ke kterému rozhodnutí směřuje a ke kterému by stejně účinně směřovat nemohlo, kdyby plně zohlednilo normativní požadavky základního práva. Aby ústavní přezkum mohl dávat smysl, musí tyto cíle souviset jak s rozhodnutími, omezujícími práva přímo, tak s rozhodnutími omezujícími práva až v důsledku. Účel zásahu se dále posuzuje podle jeho objektivní ospravedlnitelnosti, nikoli podle úmyslu jeho autora.15
Legitimní cíle si standardně spojujeme s veřejnými zájmy, jejichž prosazení to které rozhodnutí sleduje. Jestliže takové rozhodnutí zasáhne do základního práva, musí být přiměřené legitimnímu cíli. Někteří autoři ale upozorňují, že základní práva omezujeme také pro případ kolize s jinými základními právy, kde logiku prostředek­cíl nelze použít.16 Ostatně, omezíme­li svobodu projevu z důvodu ochrany důstojnosti, znamená to, že omezujeme s cílem chránit důstojnost? Představuje zde svoboda projevu spíše prostředek, s jehož pomocí důstojnost chráníme více či méně, anebo je to cíl sám o sobě, kterého se vzdáváme na úkor ochrany důstojnosti? Pro zjednodušení, ale s vědomím této koncepční nejasnosti, budu nadále hovořit o legitimních cílech jak u střetu právo­zájem, tak u střetu právo­právo.

2. Legitimní cíle v Listině

Jak tento pojem používá náš ústavní řád? Výskyt legitimních cílů v Listině jsem pro přehlednost shrnul do tabulky. Z přehledu je patrné, že v Listině figuruje celkem 11 cílů. Z nich 6 slouží k omezení více základních práv (A–F), zatímco 5 bylo přiřazeno vždy právě k jednomu základnímu právu (G–J). Distribuce legitimních cílů odráží odpovědi ústavodárce na dvě otázky, které si při přípravě Listiny položil. Jaké legitimní cíle jsou obecně s to ospravedlnit omezení základního práva? A z jakých důvodů základní právo naopak nikdy omezit nelze?
Tabulka: Distribuce účelů omezení mezi články Listiny
účel omezenídotčené články Listiny12141617192027Apráva a svobody druhýchxxxxxxxBveřejný pořádekxxxxxxCveřejné zdraví, zdraví (život a zdraví)xxxxxDveřejná bezpečnostxxxxxEbezpečnost státuxxxxFmravnostxxxGpřírodaxHmajetekxIpředcházení trestným činůmxJplnění úkolů veřejné správyxKúčely trestního řízeníx
V mnoha případech zvolil ústavodárce – znalý podstaty a smyslu lidských práv a základních podmínek fungování státu – logický a rozumný výčet legitimních cílů. Tak třeba do nedotknutelnosti obydlí podnikatele může být zasaženo v rámci plnění úkolů veřejné správy, jinak by Listina bránila efektivnímu výběru daní. Svoboda pohybu zase musí být výjimečně omezena z důvodu ochrany přírody, jinak by mohla být zničena cenná biosféra
1. zón národních parků. Naopak připuštění omezení sdružovacího práva z důvodu ochrany mravnosti by šlo proti podstatě tohoto práva, a proto je ústavodárce vyloučil.
Pokud by byl výčet legitimních cílů dokonalý, můj úkol by byl na tomto místě splněn. Z judikatury Ústavního soudu nicméně vyplývá, že tomu tak zdaleka není. Tím se dostávám ke třem problémům spojeným s teorií legitimních cílů. Nazvu je: 1) problém subsumovatelnosti zájmů, 2) problém distribuce zájmů a 3) problém instrumentalizace práv. Ve zbytku příspěvku se budu věnovat jen prvním dvěma problémům, které spolu úzce souvisí.

3. Problémy pro teorii legitimních cílů

Problém subsumovatelnosti zájmů je spojen s nedostatečnou konceptualizací veřejných zájmů a vychází z následující úvahy. Omezující klauzule představují ústavní normy strukturalizované podle hypotéz a dispozicí. Každá individuální omezující klauzule nám ve spojení s generální omezující klauzulí v podstatě říká, za jakých podmínek (hypotéza) je dovoleno základní právo omezit (dispozice). Hypotézy jsou zpravidla vyjádřeny relativně abstraktními výrazy (veřejný pořádek, mravnost), pod které lze subsumovat širokou škálu skutečně deklarovaných cílů. Tato škála však musí mít své hranice. Pod veřejnou bezpečnost nelze zahrnout bezpečnost jelenů, pod ochranu přírody se nevleze ochrana průmyslové výroby. Navzdory tomu ÚS ve své judikatuře zřídka považuje za nutné demonstrovat, že určitý veřejný zájem obsahově spadá pod jeden z účelů nabízených Listinou. To na první pohled kontrastuje s detailním rozborem prejudikatury a komparativními argumenty v případech, kdy soud dovozuje, že určité oprávnění nebo povinnost je, nebo není uznávanou složkou určitého základního práva. Je pravdou, že soud výjimečně dává najevo, že pojmovou neuzavřenost veřejných zájmů a s tím spojená rizika vnímá.17 Např. v plenárním nálezu, jímž se zrušila část zákona o cestovních dokladech, shrnul, že „legitimní cíle jsou v Listině definovány tzv. neostrými pojmy […]. Některé z těchto pojmů jsou definovány zákonem, některé z nich, byť hojně používané, např. pojem ‚veřejný pořádek‘, právní řád jednoznačně nevymezuje, a proto jsou interpretovány judikaturou soudů, respektive rozhodnutími jiných orgánů veřejné moci. Z ústavněprávního hlediska je nepodstatné, zda jsou tyto pojmy naplněny zákonodárcem či interpretovány judikaturou, rozhodné je, že nesmí být dále rozši ř ovány.“18 Jednotlivé veřejné zájmy přesto zůstávají v judikatuře ÚS blíže nespecifikovány.
Někteří autoři přistoupili k problému subsumovatelnosti zájmů cestou doktrinárního vymezení nepřípustných důvodů. Podle Mattiase Kumma jsou s ideou politického liberalismu, na níž jsou novodobé západní ústavy založeny, neslučitelné takové důvody omezení práv, které jsou bytostně paternalistické nebo moralizující (tzv. excluded reasons).19 Tsakyrakis upozorňuje, že soudy mají někdy tendenci zaměňovat agregát zájmů většiny společnosti za pojem veřejného zájmu podle Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobod z roku 1950 (dále jen „Úmluvy“). Argument, že se většina společnosti cítí dotčena výkonem náboženství určité skupiny, nemůže sloužit k podpoře omezení práva skupiny k výkonu tohoto náboženství.20 Toto negativní vymezování pojmu legitimní cíl je správné, zdá se však být poněkud neambiciózní. Ani literatura k základním právům se nespokojuje s pouhým tvrzením toho, co základní právem není a být nemůže.
Jestliže jsou základní práva spojena s problémem podřaditelnosti individuálních zájmů (např. zájem na čistém dětském hřišti) pod skutkové podstaty základních práv (např. práva na příznivé životní prostředí), jsou veřejné zájmy spojeny s podřaditelností kolektivních zájmů pod skutkové podstaty veřejných zájmů v Listině. Potíž tkví v tom, že veřejné zájmy skutkové podstaty nemají. Má cenu hovořit pouze o jejich rozsahu. Jenže zatímco základní práva jsou předmětem procesu definování, veřejné zájmy definovány nejsou.21 Jejich normativita splývá s jejich fakticitou. A protože veřejné zájmy jako fakta se neustále mění, mění se i reflexe na normativní úrovni. V daném okamžiku proto nejsme schopni rozsah veřejného zájmu definovat. To může mít za následek přesah veřejných zájmů do oblastí, které ústavodárce (nejen) u kvalifikovaných práv s podmíněnou výhradou zákona nepředvídal. Umístění nelegitimního zájmu do testu proporcionality se může projevit na výsledku ústavního přezkumu.
Ocitáme se v situaci, kdy musíme zohlednit jednak úmysl ústavodárce, jednak nevymezitelnost zájmů. Optimální řešení je podle mě potřeba hledat ve významotvorné funkci judikatury, podobně jako je tomu v common law (stare decisis). Chápeme­li totiž veřejné zájmy jako součásti ústavních norem aplikovaných ve správních a soudních rozhodnutích, musí se projevovat jako sociální fakta v širším smyslu, které lze studovat empirickou metodou. Soudci tak mohou za ochranu veřejného zdraví dosadit tu ochranu bezpečnosti pasažérů přelétajících letadel, tu zase ochranu uživatelů silnice pod erodujícím svahem, vždy se však musí držet určitého sémantického a funkčního substrátu, které ve stejném legitimním cíli spatřovali soudci před nimi.
Podobnou úvahu vedl soudce Güttler ve zmiňovaném plenárním nálezu:
„[R]ozhodné je, že nesmí být dále rozšiřovány […]. Co se však týká další podmínky, že zásah do práv musí být nevyhnutelný, respektive nezbytný v demokratické společnosti, Ústavní soud konstatoval, že ačkoli ani tyto pojmy nejsou v Listině […] či Úmluvě […] blíže definovány, je zřejmé, že obnáší jistou naléhavou společenskou potřebu, jejíž konkretizace představuje prostor pro volné uvážení a zdůvodnění zákonodárcem. Není­li tak stanoveno zákonem, lze charakteristické rysy této potřeby odvodit z judikatury.“22
S každým soudním rozhodnutím se pojem veřejného zájmu dotváří o relativně konkrétní princip. Množina těchto prvků nám sice veřejný zájem nedefinuje, přiblíží nám však jeho esenci.23 Máme­li dostatek informací o esenci veřejného zájmu, měli bychom být schopni pro všechny budoucí ústavní stížnosti určit, spadají­li zájmy na pozadí zásahů do základních práv pod některý ze stanovených legitimních cílů.
Problém distribuce zájmů se vztahuje k přiřazování přípustných legitimních cílů jednotlivým základním právům. Tento problém nabývá jednak vertikálního, jednak horizontálního rozměru. Ve vertikálním rozměru jde o přenesení legitimních cílů připuštěných mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (zejména Úmluvou) do podmínek omezení podle Listiny.24 V horizontálním rozměru jde o „propůjčování“ legitimních cílů mezi základními právy. Pokud omezující klauzule chápeme jako taxativní, jak do nich mohou být zařazeny další legitimní cíle? Pokud je nechápeme jako taxativní, jak se práva s podmíněnou výhradou zákona liší od práv s prostou výhradou zákona? Pokud má pouze 7 článků Listiny klauzuli z důvodu ochrany práv a svobod druhých, znamená to, a contrario, že u ostatních článků práva druhých nemohou sloužit jako legitimní cíl omezení? A pokud i nekvalifikovaná práva mohou být omezena kvůli veřejným zájmům, nejsou vlastně chráněná méně než práva s podmíněnou výhradou zákona? Bohužel, Ústavní soud se těmito otázkami – na rozdíl od ESLP25 – dosud nezabýval a těžiště jeho argumentace při střetu dvou ústavních hodnot dopadá do třetího kroku testu proporcionality, tedy vlastního poměřování hodnot.26
Jak přehledně shrnuje český komentář k Úmluvě, koncepční a metodologické nejasnosti spojené s legitimními cíli vznáší podobné otázky i na úrovni štrasburské jurisprudence. Autoři upozorňují, že 1) případy, v nichž ESLP konstatoval porušení Úmluvy či Protokolů výhradně z toho důvodu, že předmětný zásah do práv stěžovatelů nesledoval žádný legitimní cíl, jsou velmi vzácné, 2) ESLP vládou namítaný cíl zásahu neuzná, jen nejde­li zjevně podřadit pod žádný z povolených legitimních cílů,27 3) pustí­li ESLP věc do dalšího kroku, často spojí posuzování legitimity sledovaného cíle a jeho nezbytnosti dohromady28 a 4) ESLP sice výslovně nedefinoval hierarchii legitimních cílů z hlediska jejich významnosti, nicméně z judikatury implicitně plyne, že některé legitimní cíle umožňují státům přijmout dalekosáhlejší omezení než např. ochrana práv a svobod jiných.29
Jestliže jsou v testu proporcionality zohledňována i opatření směřující k dosažení v omezující klauzuli, nebo dokonce v celé Listině nevyjmenovaných cílů, představuje legitimní cíl ještě vůbec nějakou záruku ochrany základního práva?30 Buď je totiž legitimní cíl zárukou, že zájem kolidující s mým právem je v prvé řadě způsobilý být objektem poměřování, anebo legitimní cíl ve skutečnosti zárukou není, respektive je inherentní součástí třetího kroku, a je možné ho vypustit.
Domnívám se, že problémům subsumovatelnosti a distribuce zájmů by se měla věnovat teorie legitimních cílů, a to se zřetelem k obsahu Listiny a k esencím těchto pojmů dovoditelných ze soudních rozhodnutí.

4. Příklady legitimních cílů: veřejná bezpečnost a bezpečnost státu

Podobu teorie si můžeme ilustrovat na příkladu veřejné bezpečnosti a bezpečnosti státu. Každé základní právo s kvalifikovanou výhradou zákona může být podle Listiny omezeno z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti nebo bezpečnosti státu (dále jen „VBBS“), někdy i z obou těchto důvodů. Prostou úvahou lze předeslat, že veřejnou bezpečností je sledována ochrana veřejnosti, respektive všech obyvatel na našem území, zatímco bezpečností státu se chrání řádný chod státních institucí, celistvost území apod.31 Volba a formulace obou cílů vychází na první pohled z textu Úmluvy,32 respektive spíše z jeho francouzské (la sécurité nationale, la sécurité publique) a německé (die nationale Sicherheit, die öffentliche Sicherheit) než anglické verze, která rozlišuje mezi bezpečností státu (national security) a bezpečím veřejnosti (public safety).33 Samotný ESLP se kladení jakýchkoli jazykových bariér u obou cílů spíše vyhýbá a naopak o nich buď hovoří dohromady,34 zaměňuje jeden za druhý,35 anebo jeden podřazuje druhému.36 S novými smluvními státy ze střední a východní Evropy přitom máme co dočinění s velikou a pestrou paletou bezpečnostních problémů.37 To přirozeně může vést k subsumpci široké škály veřejných zájmů.38
Problém distribuce zájmů na ochraně VBBS v Listině je vlastně problémem distribuce zájmů na ochraně VBBS v Úmluvě.39 Úmluva zásadně dovoluje omezit práva z obou důvodů, podobně jako tomu je u čl. 17 odst. 4 a čl. 20 odst. 3 Listiny. Svoboda shromažďovací (čl. 19 odst. 2) nebo svoboda pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 3), které jsou u nás dány do vztahu jen s bezpečností státu, jsou silněji chráněny v Listině.40 Naopak právo na veřejné projednání věci je silněji chráněno na úrovni Úmluvy, která předpokládá omezení z důvodu bezpečnosti státu, zatímco Listina předepisuje pouze zákonnou formu.41 Skutečnost, že svoboda myšlení, svědomí a náboženství podle Úmluvy (čl. 9) jsou omezitelné jen z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti a nikoli bezpečnosti státu, je vykládána jako kategorické odmítnutí státního nátlaku na myšlení jednotlivce nebo náboženství církve.42 Takový úmysl lze předpokládat také u českého ústavodárce.
Při výkladu VBBS čerpá judikatura ÚS ze štrasburské judikatury spíše pasivně. To znamená, že tyto veřejné zájmy nepřejímá jako samostatné části Úmluvy, jež by mohly být předmětem podobné analýzy, jakou má za cíl tento příspěvek, nýbrž jako již konkretizované a kontextualizované součásti testu proporcionality. Ústavní soud takto například upozorní, že ESLP spojuje se zásahy do soukromého života z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti určité podmínky, aniž by se zpravidla blíže zabýval podstatou chráněného
„bezpečnostního zájmu“.43 Ústavní soud každopádně nemá tendenci stavět oba legitimní cíle vedle sebe. Bezpečností státu lze například argumentovat při zajištění cizince za účelem správního vyhoštění,44 při užití odposlechů podle zpravodajských zákonů45 nebo při evidování osobních údajů dětí bez trestní odpovědnosti Bezpečnostní informační službou.46 Lze jí rovněž ospravedlnit některé zásahy, jimiž se chrání tzv. utajované skutečnosti před neoprávněným nahlížením.47 Takto může být třeba právo na spravedlivý proces dotčeno požadavkem na bezpečnostní prověrku advokáta v řízení, ve kterém jsou probírány utajované skutečnosti.48 Do práva na svobodnou volbu povolání lze zasáhnout tam, kde podklady pro vydání či nevydání osvědčení o bezpečnostní způsobilosti (nezbytného pro zisk pracovní pozice) mohou samy (paradoxně) obsahovat utajované skutečnosti, které nemohou být sděleny.49 Z obdobného důvodu soud posvětil i ústavní konformitu neodůvodněného rozhodnutí o neudělení státního občanství.50 V kauze razie v budově České televize, kde Vojenská policie hledala kopii dokumentu důležitého pro vyšetření přečinu ohrožení utajované informace, bylo omezení svobody projevu stěžovatelky odůvodněno ochranou řádného chodu státu v jeho bezpečnostních strukturách.51
Právě utajovanost konkrétních důvodů pro omezení základních práv činí tento existenční zájem státu52 velmi svérázným. Problém na národní úrovni se prohlubuje na úrovni mezinárodního práva, kde ESLP poskytuje státům široký prostor pro uvážení (margin of appreciation), kdy a jakým způsobem uplatnit jejich bezpečnostní zájmy.53 To ale neznamená, že stát může „s odvoláním na bezpečnost utajovat veškerou svoji činnost“.54 V rozhodnutí Janowiec a ostatní proti Rusku ESLP konstatoval, že upření práva na informace, označené jako utajované skutečnosti, kvůli ochraně národní bezpečnosti se nemůže zakládat toliko na formálních důvodech a musí naopak zhodnotit, jestli existují důvody pro utajení, tj. jestli mají rozumný faktický základ (reasonable basis in fact).55 V Konstantin Markin proti Rusku se stěžovatel bránil proti diskriminaci vojáků z povolání­mužů, kteří neměli na rozdíl od svých ženských protějšků nárok na rodinnou dovolenou. Soud rozhodl, že pouhá obava o udržení stavů ruské armády při absenci analýzy zkoumající demografický profil vojáků nestačí jako důvod pro takto plošnou diskriminaci z důvodu ochrany bezpečnosti státu.56 Tyto a další případy ukazují na tendenci ESLP přenechat koncepci bezpečnostních zájmů smluvním stranám a zároveň dohlížet nad zárukami spravedlivého procesu a odpovědného rozhodování.57 Krom toho čelí štrasburský soud nadměrné diskreci státu tím, že úměrně snižuje kritéria přijatelnosti (recevabilité) návrhu, tak aby mohly být vyslyšeny i potenciální oběti tohoto druhu politiky.
Zájem na ochraně veřejné bezpečnosti58 stál např. za výzvou policejního orgánu, aby mu
novinář sdělil svůj utajovaný zdroj kvůli vyšetření případu zmizelé osoby.59 Ochrana před bezpečnostními hrozbami může teoreticky odůvodnit plošný a preventivní sběr a uchovávání údajů o elektronické komunikaci.60 Bezpečnost státu a veřejná bezpečnost vyžadují bránit podpoře a propagaci extremistických hnutí (čl. 17 odst. 1 Listiny), které bezpečnost státu a občanů ohrožují; zejména hnutí, které prokazatelně směřují k potlačení občanských práv nebo hlásání záště, ať jsou pojmenované a odůvodněné jakkoliv.61
Esencí tohoto „dvojúčelu“ je existence ohrožení. Ohrožení tajnosti strategických informací, ohrožení veřejnosti nebezpečnými osobami, ohrožení hodnot demokratického právního státu. Přitom není důležitá jeho intenzita (spadající do třetího kroku testu proporcionality), nýbrž charakter a přičitatelnost. Charakterem musí jít o ohrožení bezpečnostní (a nikoli třeba zdravotní či fiskální). Přitom nestačí ohrožení jednotlivce, sociální nebo národnostní skupiny. Veřejná bezpečnost a bezpečnost státu vyžadují ohrožení vskutku nepřičitatelné jednotlivcům či skupinám, nýbrž všem.62 A to buď přímo (přítomnost nebezpečné či neznámé osoby na našem území, organizované zločinecké skupiny), nebo nepřímo (vyzrazení strategických informací, příprava útoku na vojenský areál, kybernetický útok na státní instituce). Naopak zdůvodnění zásahu do základního práva toliko s odkazem na preemptivní zajištění bezpečnosti, např. provádění pravidelných měsíčních domovních prohlídek v 1000 náhodně vybraných domácnostech, by nemělo legitimní cíl, protože schází existence ohrožení.63

Závěrečné poznámky

Esence není definice. Avšak úkolem právní teorie není vše nezbytně definovat, podobně jako tomu může být v jiných oborech.64 Úkolem právní teorie je interpretovat právní prameny a právní skutečnosti, vyabstrahovat právní koncepty a tvořit mezi nimi systém tak, aby se o ně praxe mohla zase opřít. Výše uvedený příklad měl dokázat, že stejně může fungovat i teorie legitimních cílů.
Přestože můžeme být schopni teorii legitimních cílů vytvářet, neznamená to, že ji potřebujeme. Koneckonců, příznivci testu proporcionality budou tvrdit, že právě jen vhodná, potřebná a proporcionální omezení základních práv jsou ústavně konformní, nezávisle na tom, k jakému cíli se má proporcionální prostředek vztahovat. Já si to nemyslím, protože podle mě existují politiky, které stát prosazovat jednoduše nemá, ať jsou proporcionální, nebo ne.
Stát by třeba neměl předepisovat povinné vyučování „našich křesťanských hodnot“ na základních školách, ačkoliv by to bylo proporcionální třeba k cíli zachovat tradiční pojetí rodiny, stejně jako by neměl vyhošťovat všechny muslimy, protože se extrémní projevy jejich náboženství ukázaly velikou bezpečnostní hrozbou. Asi bychom našli i lepší případy, ale to není podstatné. Podstatné je, že podobné politiky jsou samy o sobě nelegitimní, neboť jsou paternalistické.
Některé účely omezení navíc mohou být přípustné u jednoho typu práv, ale u jiného vyloučené. Přistoupit na omezování sdružovacích práv podle čl. 20 Listiny z důvodu ochrany mravnosti by mohlo vést ke zrušování spolků a politických stran s projevy, které jsou většinou společnosti vnímány jako krajně nemravné, přestože by mohlo jít o jakési avantgardní hnutí. Ústavodárce ale s mravností v omezující klauzuli v čl. 20 odst. 3 nepočítal a není důvod myslet si, že v ostatních případech postupoval méně pečlivě. Toto stanovisko podle mě zastává i výše citovaná judikatura ÚS ČSFR, ÚS a NSS.65 Každá omezující klauzule v tomto světle obsahuje implicitní odpověď na otázku, z jakých důvodů základní právo naopak omezit nelze.
Protože bez striktního lpění nad legitimitou důvodů omezení není test proporcionality dostatečnou zárukou ochrany základních práv a protože se legitimitě důvodů omezení systematicky nevěnuje ani tuzemská odborná literatura, ani judikatura Ústavního soudu,66 domnívám se, že potřebujeme teorii legitimních cílů.
  1. Přívlastek základní odkazuje na zpozitivněná lidská práva. Pod základními právy se v této práci rozumí souhrnně základní práva a svobody. „Nejrozumnější je v rozdílu mezi základními právy a svobodami nehledat něco, co v něm není, a vysvětlit jej jako rozdíl terminologický, respektive stylistický při označování téhož, který lze mimo jiné přičíst i velmi nízké teoretické i redakční úrovni Listiny základních práv a svobod.“ KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 199. Základní práva dále budou terminologickou zkratkou pro všechna práva a svobody předvídané v Listině (pozitivizovaná lidská práva), která (v rozporu se svým názvem) obsahuje i ústavní garance striktně vzato nezakotvující veřejná subjektivní práva (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/09 ze dne 15. 11. 2011).
  2. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů.
  3. KOSAŘ, D. Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence. 2008, roč. 17, č. 1, s. 5.
  4. Terminologická poznámka: legitimní cíl, důvod nebo účel omezení budu používat shodně pro materiální podmínky omezení dané v omezujících klauzulích. Dělí se na veřejné zájmy (např. mravnost) a práva a svobody druhých. Takže kdykoli hovořím o legitimním cíli, mám na mysli i veřejný zájem. Legitimní cíle někdy nazývám účely omezení, protože účely jsou pohnutkami činností k dosažení cílů, takže jsou to vlastně dvě strany téže mince. Dále budu rozlišovat mezi veřejnými zájmy coby součástmi ústavních norem a (konkrétními) veřejnými zájmy coby skutečnostmi. Konkrétní veřejné zájmy jsou skutečnosti deklarované při omezení základního práva, které buď lze, nebo nelze subsumovat pod některý z veřejných zájmů podle Listiny (lze např. ochrana rybníka Svět: ochrana přírody; nelze např. ochrana politiků před kritikou: ochrana veřejného pořádku).
  5. WAGNEROVÁ, E. Limity omezování základních práv. In: WAGNEROVÁ, E. – ŠIMÍČEK, V. – LANGÁŠEK, T. – POSPÍŠIL, I. et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012 (dále jen „WAGNEROVÁ, E. et al.“), s. 124 an.; srov. nález SÚS SRN sp. zn. BVerfGE 32, 54 (s. 75), kde soud hovoří o systému omezení, který byl pečlivě nastaven podle povahy každého individuálního základního práva.
  6. Např. čl. 16 odst. 4 Listiny stanoví, že výkon náboženských práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
  7. Namátkou JÄGER, P. – MOLEK, P. Svoboda projevu: Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2008; MOLEK, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014; MOLEK, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012; BARTOŇ, M. – KRATOCHVÍL, J. – KOPA, M. – TOMOSZEK, M. – JIRÁSEK, J. – SVAČEK, O. Základní práva. Praha: Leges, 2016 (kap. V až VIII) a samozřejmě komentáře, zejména WAGNEROVÁ, E. et al. Listina základních práv a svobod. Komentář, a PAVLÍČEK, V. et al. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl. Práva a svobody. 2. dopl. a podst. rozš. vyd. Praha: Linde, 2002.
  8. „While we are familiar with the idea that there are different theories about rights, we sometimes pay little attention to the fact that there are also different theories about the concept of public interest.“ TSAKYRIKIS, S. Proportionality: An Assault on Human Rights? ICON. 2009, Vol. 7, No. 3, s. 481.
  9. Teprve v kontextu interní teorie, která tiskne všechny normativní úvahy už do ústavního textu, by byla situace odlišná.
  10. Viz čl. 4 a čl. 5 Deklarace práv člověka a občana (1789).
  11. MÖLLER, K. Proportionality: Challenging the Critics. ICON. 2012, roč. 10, č. 3, s. 711.
  12. MÖLLER, K. Proportionality, s. 716 an.
  13. BETTERMANN, K. A. Grenzen der Grundrechte. Berlin: de Gruyter, 1968, s. 3.
  14. Důvody jsou samozřejmě něco jiného než cíle, ale pokud je zaměňuji, plyne to z inherentní racionality procesu hledání legitimního cíle; pro legitimní cíle omezení musí být v moderním státě silné důvody, silné argumenty, zájmy.
  15. MÖLLER, K. Proportionality, s. 712.
  16. GARDBAUM, S. Positive and Horizontal Rights: Proportionality’s Next Frontier or a Bridge Too Far? In: JACKSON, V. – TUSHNET, M. (eds). Proportionality: New Frontiers, New Challenges. Cambridge: Cambridge University Press, 2017.
  17. Pro srovnání viz také rozsudek Rozšířeného senátu NSS z 3. dubna 2012 s č. j. 6 As 26/2010-101, bod 27: „pro konkrétní omezení musí být ústavně legitimní důvod nacházející svůj odraz ve striktně definovaných důvodech podle čl. 17 odst. 4 Listiny.“
  18. Nález sp. zn. Pl. ÚS 18/07 ze dne 15. 9. 2009 (N 202/54 SbNU 505; 384/2009 Sb.), bod 15, zvýraznění doplněno.
  19. KUMM, M. Political Liberalism and the Structure of Rights: On The Place And Limits of the Proportionality Requirement. In: PAVLAKOS, G. (ed.). Law, Rights and Discourse: The Legal Philosophy of Robert Alexy. Oxford: Hart Publishing, 2007, s. 145 an.
  20. TSAKYRAKIS, S. Proportionality, s. 482 an. Podle Kaie Möllera mají být tzv. illicit justifications v prvním kroku testu proporcionality vyloučeny a, pokud se to neděje, jde o špatnou aplikaci testu proporcionality. Möller však neprozrazuje, podle jakých kritérií se má soud řídit. MÖLLER, K. Proportionality, s. 718.
  21. Nález sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005 (N 130/37 SbNU 641).
  22. Nález sp. zn. Pl. ÚS 18/07 ze dne 15. 9. 2009 (N 202/54 SbNU 505; 384/2009 Sb.), bod 15.
  23. Esence je zde chápána v jejím původním Aristotelově významu. „The essence of each thing is that which it is said to be per se.“ (ARISTOTELES. Metafyzika. 1029b.).
  24. Tento rozměr je specifický pro ekvivalenty omezujících klauzulí (čl. 8–11 Úmluvy, čl. 10, 16, 17, 19 a 20 Listiny). Podrobněji bude rozebrán při výkladu zájmu na nezávislosti a autoritě soudní moci.
  25. Podle ESLP je výčet důvodů v omezujících klauzulích Úmluvy strictly exhaustive a podle komentáře tak tzv. implicitní omezení kvalifikovaných práv (např. čl. 8–11 Úmluvy) nepřipadají v úvahu. KOSAŘ, D. – BOBEK, M. Omezení práv a svobod zaručených v Úmluvě. In: KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 97–113.
  26. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout nález Ústavního soudu ČSFR z 21. 10. 1992, sp. zn. II. ÚS 104/92, týkající se odnětí povolení Světové odborové organizaci mít sídlo na území federace. Ústavní soud ČSFR správně dovodil, že k omezení koaliční svobody je potřeba zákona s cílem ochrany bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých (čl. 27 odst. 3 Listiny), a cíl „odstraňovanie recidív nedemokratického obdobia v ČSFR“ proto nemůže být legitimní. Myslím, že jde o pěkný příklad toho, jak může soud jít i proti duchu doby lpěním nad jasným textem ústavy. K subsumování deklarovaného cíle pod jeden z abstraktních legitimních cílů nabízených Listinou by soud nepochybně nemusel sahat daleko.
  27. Žalovaný stát tak většinou nemá problém podřadit své jednání pod alespoň jeden z cílů.
  28. Např. v rozhodnutí Gül a další proti Turecku (stížnost č. 4870/02), kde soud podle autorů teprve až ve třetím kroku testu de facto shledal, že zásah nemohl žádný legitimní cíl sledovat. V Dadouch proti Maltě (stížnost č. 38816/07) soud nejprve konstatoval, že zákonná úprava registru manželství sledovala legitimní cíl, neboť může sloužit ochraně veřejného pořádku a práv a svobod druhých, aby o 2 odstavce dále uvedl, že vláda neprokázala žádný důvod, který by v demokratické společnosti ospravedlnil odmítnutí zápisu do registru manželství po více než dva roky (body 54 a 56). Působí to na mě, jako by si soud protiřečil.
  29. KOSAŘ, D. – BOBEK, M. Omezení práv a svobod zaručených v Úmluvě, s. 97–113.
  30. BOMHOFF, J. The Rights and Freedoms of Others: The ECHR and its Peculiar Category of Conflicts between Individual Fundamental Rights [online]. 2007. Dostupné z: (https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1031682) [cit. 2018-04-10].
  31. Srov. nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 5/92 – Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, Praha: Linde, 2011, s. 36–45.
  32. Omezující klauzule se zdají být v převážné většině „překlopeny“ z Úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Klauzule v článcích 16, 17, 19 a 20 Listiny se totiž nápadně podobají druhým odstavcům článků 9, 10 a 11 Úmluvy. Článek 14 Listiny je vlastně opisem čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
  33. Jazykové verze dostupné z: (http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=basictexts/convention).
  34. RAINEY, B. – WICKS, E. – OVEY, C. (eds). The European Convention on Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 350–351.
  35. CAMERON, I. National Security and the European Convention on Human Rights. The Hague: Kluwer Law International, 2000, s. 54–55.
  36. GREER, S. The exceptions to Articles 8 to 11 of the European Convention on Human Rights. Human rights files. 1997, No. 15, s. 18.
  37. CAMERON, I. National Security, s. 56.
  38. České komentáře se přitom tomuto problému nevěnují, naopak přidávají další otazníky, když tvrdí, že „bezpečnost státu zřejmě obsahově neodpovídá pojmu bezpečnost České republiky ve smyslu ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Lze ji chápat z hlediska vnější bezpečnosti, vztahující se k zabezpečení nedotknutelnosti státních hranic, celistvosti státního území a obraně svrchovanosti a nezávislosti ČR, a z hlediska vnitřní bezpečnosti, sledující zabezpečení podstatných náležitostí demokratického právního státu, ochrany života, zdraví a majetkových hodnot.“ PAVLÍČEK, V. et al. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář, s. 158–159. Bezpečnost státu v tomto pojetí intuitivně zahrnuje i veřejnou bezpečnost.
  39. Aktéři zapojení do „draftování“ Úmluvy nevěnovali rozdělení „bezpečnosti státu“ mezi jednotlivé články příliš času. CAMERON, I. National Security, s. 49. Jak by se to mělo promítnout do výkladu Úmluvu opisující Listiny?
  40. Srov. čl. 11 odst. 2 a Dodatkový protokol č. 4, čl. 2 odst. 3.
  41. Srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny.
  42. RADA EVROPY. Guide to Article 9: Freedom of Thought, Conscience and Religion [online]. 2015. Dostupné z: (https:// www. echr.coe.int/Documents/Guide_Art_9_ENG.pdf [cit. 2018-04-08], s. 13–14).
  43. Nález sp. zn. III. ÚS 3457/14 ze dne 26. 4. 2016.
  44. Nález sp. zn. Pl. ÚS 10/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.).
  45. Nález sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549), bod 17.
  46. V zamítavém nálezu ke zrušení části zákona o Bezpečnostní informační službě se ÚS postavil za argumentaci BIS, která v souladu se svými úkoly chrání společnost před „anticivilizačními jevy“, kdy „např. k extremistickým skupinám inklinují již děti kolem 12. roku svého věku“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 34/95 ze dne 10. 4. 1996 (N 28/5 SbNU 233; 124/1996 Sb.)].
  47. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
  48. Nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.).
  49. Nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.). V této souvislosti srov. Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81, kde šlo o stěžovatele, který byl propuštěn ze zaměstnání z důvodů, které mu byly z bezpečnostních důvodů utajeny.
  50. Nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (393/2016 Sb.). Pokud ale utajované skutečnosti součástí spisu nejsou, musí soud dostát všem formálním a materiálním podmínkám odůvodnění rozhodnutí, což dosvědčuje i nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), kde Ústavní soud zjistil porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) nedostatečným odůvodněním výroku rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou osobě, v níž byla spatřována bezpečností hrozba.
  51. Nález sp. zn. II. ÚS 1375/11 ze dne 11. 9. 2012 (N 156/66 SbNU 331), body 42 a 49. Nález řadím pod bezpečnost státu, přestože soud hovoří o ochraně veřejné bezpečnosti, a to skrze prostředky trestního práva. V centru kauzy jsou totiž opět utajované skutečnosti.
  52. Nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.).
  53. GREER, S. The exceptions to Articles 8 to 11 of the European Convention on Human Rights, s. 22; „The European Commission of Human Rights considered moreover that it [national security] could not be comprehensively defined, thus giving it a degree of elasticity and hence flexibility, which is reflected by the margin of appreciation which states have in this sphere.“ Viz RADA EVROPY. National Security and European Case­law. 2013. Dostupné z: (https://rm.coe.int/168067d214), s. 4.
  54. Nález sp. zn. II. ÚS 1375/11 ze dne 11. 9. 2012 (N 156/66 SbNU 331), bod 12.
  55. Janowiec a ostatní proti Rusku, spojené stížnosti č. 55508/07 a 29520/09, bod 214.
  56. Konstantin Markin proti Rusku, stížnost č. 30078/06.
  57. Judikatura ÚS a NSS je s tímto přístupem ve shodě, srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 28/02 ze dne 25. 6. 2003 (N 101/30 SbNU 447), Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.) a rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2008 s č. j. 2 As 31/2007-107.
  58. V čl. 12 odst. 3 Listina nehovoří o ochraně veřejné bezpečnosti, nýbrž o odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti. To je však zjevně redundantní, protože hrozba neuskutečnění kteréhokoli veřejného zájmu musí být velmi silná, jinak by v testu proporcionality neuspěla.
  59. Nález sp. zn. I. ÚS 394/04 ze dne 27. 9. 2005 (N 184/38 SbNU 471), část VI, bod 3.
  60. Nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), bod 36.
  61. Srov. nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 5/92; nález sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011 (N 201/63 SbNU 339).
  62. To nelze zaměňovat s dělením abstraktního a konkrétního ohrožení, viz výklad k § 272 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  63. Z metodologického úhlu pohledu je nevýznamné, může-li zavedené opatření takto deklarovaný účel dosáhnout, existují-li alternativy nebo je-li k cíli proporcionální. Účel totiž nemůže být legitimní.
  64. Ostatně omnis definitio periculosa est.
  65. Nález Ústavního soudu ČSFR z 21. 10. 1992, sp. zn. II. ÚS 104/92; nález pléna ÚS ze dne 15. 9. 2009 (N 202/54 SbNU 505; 384/2009 Sb.), bod 15; rozhodnutí Rozšířeného senátu NSS z 3. dubna 2012 s č. j. 6 As 26/2010-101 (bod 27).
  66. Tomuto tvrzení se detailně věnuji v knize Meze základních práv v České republice (Leges, 2018), která je připravována k vydání.