Volba cizího práva v ryze vnitrostátním právním vztahu
Článek se zabývá základní kategorií mezinárodního práva soukromého – volbou práva. Jeho cílem je prokázání hypotézy, že autonomie smluvních stran (svoboda vůle) znamená v případě jejich rovnocenného postavení možnost podřídit závazkovou smlouvu libovolnému právnímu řádu, i když taková smlouva nevykazuje ve svých prvcích vztah k cizímu právnímu řádu, a tedy neobsahuje v těchto objektivních navazovacích kritériích cizí prvek. Cizím prvkem je totiž právě jenom volba cizího právního řádu. Snahou autora je tedy dovršit vývoj kolizního práva spočívající zejména v paradigmatické změně významu volby práva jakožto samostatného subjektivního navazovacího kritéria a autonomního cizího prvku. Překotný vývoj chápání volby cizího práva v posledních padesáti letech dospěl od jejího tradičního chápání jako oprávnění stran zvolit cizí právní řád jen tehdy, vykazují-li objektivní prvky daného právního vztahu relevantní vztah k cizímu státu, do stadia, ve kterém počínaje především Římskou smlouvou z roku 1980 a konče nařízením č. 593/2008 (Řím I) je volba práva považována za samostatný (subjektivní) cizí prvek. Přesto i nařízení Řím I volbu práva i mezi rovnoprávnými smluvními stranami omezuje v čl. 3 odst. 3 kogentními ustanoveními právního řádu, k němuž mají objektivní prvky smlouvy přímý vztah (sídlo právního vztahu). Jinak řečeno, vzdor pozoruhodnému vývoji není dosud volba práva považována za plnohodnotný hraniční určovatel, srovnatelný s jinými hraničními určovateli objektivního charakteru. Toto řešení odporuje principům mezinárodního práva soukromého, neboť volba práva je výrazem svobody smluvních stran tak, jak to odpovídá významu a postavení tohoto institutu v oblasti hmotného práva. Uvedené omezení se považuje za nadbytečný, ne-li nepřípustný zásah do kolizněprávní autonomie vůle. Proti případnému zneužití volby práva má totiž každý právní řád dostatek ochranných nástrojů včetně výhrady veřejného pořádku. Omezení obsažené v nařízení Řím I navíc představuje svým problematickým řešením ani v teorii nevyjasněné následky, neodpovídá ani vývoji mezinárodního práva soukromého a není ani východiskem pro praxi. K řešení by měl přispět výklad za pomoci teologické redukce uvedeného ustanovení čl. 3 odst. 3 Řím I. De lege ferenda by takové omezení volby práva mělo být zrušeno.