Lidskoprávní deficity unijní spolupráce při zajištění a konfiskaci majetku
Článek identifikuje lidskoprávní deficity účinné unijní úpravy spolupráce členských států při zajišťování a konfiskaci majetku v podobě nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1805. První kapitola analyticky pracuje s věcně souvisejícími mezinárodními úmluvami a předcházející unijní regulací této problematiky rámcovými rozhodnutími Rady č. 2003/577/SVV a č. 2006/783/SVV, přičemž tuto předcházející regulaci článek ve světle pozdějších dat hodnotí jako neefektivní, a to zejména z důvodu nedostatku vzájemné důvěry mezi členskými státy k aplikaci takto pokročilé formy unijní spolupráce, ze které vyplynula neochota se této unijní regulaci podřídit tak, jak vyžadoval její text a smysl a účel. Do tohoto kontextu jsou zasazeny hlavní výstupy bádání. Unijní normotvůrce problémy spočívající v záměrně nesprávné implementaci rámcových rozhodnutí členskými státy vyřešil tím, že je nahradil nařízením, jako sekundárním právním aktem s plným unifikačním efektem. Nyní účinná regulace je psána pro orgány veřejné moci bez dostatečného ohledu na základní práva dotčených osob. Za nejvíce problematické aspekty pak lze označit lidskoprávní klauzuli, jejímž smyslem a účelem je omezit rozsah přezkumu dodržování základních lidských práv, vyloučení ústavněprávního přezkumu přiměřenosti doby zajištění věci, nedostatek času pro dotčenou osobu na přípravu na projednání věci před soudem a absenci úpravy náhrady nákladů řízení.