Autonomie vůle versus veřejné zájmy v občanskoprávním řízení (podnět pro české procesní právo)
Podle obecně převládajícího názoru ohledně autonomie vůle stran v Rakousku platí, že působnost tohoto principu se vztahuje k hmotnému soukromému právu. V poslední době se otázka použití autonomie vůle stran stala předmětem diskuse o tom, do jaké míry ji lze použít též v civilním právu procesním. Tento příspěvek předně seznamuje čtenáře s tím, zda a v jakém rozsahu je autonomie vůle procesních stran vůbec podle rakouského civilního procesního řádu přípustná. Autor proto čtenáře seznamuje s názory hlavních zastánců uplatnění tohoto principu, kterými jsou M. Trenker a T. Kunz, kteří publikovali své názory ve svých rozsáhlých dílech. Autor poté prověřuje oprávněnost této tendence na třech vybraných případech, a sice na přípustnosti smlouvy o vzdání se nároku (pactum non petendo), možnosti žalobní legitimace za třetí osobu a konečně testuje tyto názory na následcích mimosoudní dohody (out-of-court-agreement) v průběhu soudního řízení. Vlastním cílem článku je podnítit diskusi o tomto tématu v rámci českého civilního procesního práva.