Stav ústavní nouze
Tento článek se zabývá analýzou institutu stavu ústavní nouze, přičemž dochází k následujícím poznatkům. Ke vzniku tohoto stavu dochází v případě, kdy ústava explicitně, konkrétně a určitě nereguluje způsob veřejnomocenské reakce na nastalou mimořádnou situaci, kterou je nezbytné řešit. Jde tak o případ mezery v ústavě, jež může mít podobu mezery pravé, nepravé i smíšené. Právě smíšené mezery budou s ohledem na současný stav teorie ústavního práva nastávat nejčastěji, neboť k zaplnění mezery budou vyzývat jak ustanovení organizační, tak lidskoprávní části ústavy. Toto zaplnění může mít především podobu výkonu výsostné pravomoci ústavního orgánu, jehož činnost byla v důsledku mimořádné situace znemožněna, aniž byl výslovně stanoven způsob jeho nahrazení. Nicméně kompetence k zaplnění mezery ve stavu ústavní nouze není bezbřehou, neboť musí splňovat požadavek subsidiarity, proporcionality, účelové vázanosti a souladnosti s mezinárodním právem veřejným. Stav ústavní nouze pak automaticky končí, když pominou okolnosti jej vyvolávající; jednání za něj učiněná jsou však od počátku učiněna v souladu s právním řádem. Stav ústavní nouze je ovšem třeba pokládat za kontroverzní institut, a to mj. s ohledem na tvrzenou anormativnost, účelovost a nerepublikánský charakter ústavní nouze, pouze implicitní podobu zmocnění, spornost nezbytnosti dotvoření ústavy, problematický poměr dotváření ústavy k ústavodárné moci nebo možnému riziku zneužití a institucionalizace rozšířeného předmětu ústavní nouze.