Vědění v občanském právu
Vědění je významnou občanskoprávní skutečností. V tomto článku rozebírám některé obecné otázky, jež se pojí s rolí vědění v občanském právu, zejména v občanském zákoníku. Předně zavádím základní vymezení pojmu vědění, avšak současně argumentuji, že si smysl a účel jednotlivých norem navazujících právní následky na vědění (vědomostních norem) může žádat odlišnou interpretaci daného pojmu. Na obsahové rozdíly v chápání pojmu vědění zpravidla nelze usuzovat z odlišností ve formulaci ustanovení občanského zákoníku, jež povětšinou vyplývají jen ze snahy o stylistickou variaci. Výjimku zde tvoří klíčové rozlišení mezi pozitivním (skutečným) věděním a normativním (právně konstruovaným) věděním, jež je důsledně promítnuto i do textu občanského zákoníku. V důsledku zakotvení obecného pravidla o objektivizaci posuzovaní vědění do § 4 odst. 2 o. z. převažují v českém soukromém právu normy akcentující normativní vědění nad normami vycházejícími z vědění skutečného. Smysl a účel konkrétní vědomostní normy nicméně může vyžadovat vyloučení aplikace § 4 odst. 2 o. z. a důsledné sepětí právních následků toliko s pozitivním věděním. Článek dále pojednává o specifických důkazních obtížích, jež se pojí zejména s dokazováním pozitivního vědění, o právní relevanci ztráty znalosti (zapomnění) a o návrhu, že by vědění o určité právní skutečnosti mohla být postavena naroveň pouhá kontrola nad zdrojem informací o této skutečnosti.