Omezení svobody projevu soudců a jeho morální zdůvodnění v judikatuře ESLP a NSS
Svoboda projevu je chráněna a svoboda projevu soudců není výjimkou. Na rozdíl od ostatních lidí ve společnosti jsou však soudci ve svých projevech limitováni zákonnými i etickými požadavky na výkon funkce soudce. Není ale vždy zřejmé, jaký je skutečný obsah těchto požadavků, v čem se od sebe profesně etické a zákonné požadavky liší a jaké následky se s konkrétními projevy pojí. Soudci tak mnohdy čelí nesnadnému úkolu nepřekročit meze své svobody projevu, aniž vědí, podle čeho se mají ve sporných situacích orientovat. Tento článek proto rozebírá tři soudní rozhodnutí (Evropského soudu pro lidská práva a kárného senátu Nejvyššího správního soudu), v nichž soudy řešily případy, kdy se soudci provinili svými projevy proti zákonným či etickým normám. V jednom případě soudce svým projevem narušil zdání své nestrannosti, ve druhém se stal terčem oprávněné kritiky ze strany veřejnosti a ve třetím spáchal kárné provinění. Soudy v těchto třech rozhodnutích odůvodnily pochybení soudců různými morálními argumenty (deontologickými a konsekvencialistickými). Odhalením těchto morálních argumentů v jednotlivých rozhodnutích článek poukazuje na to, jak soudy uvažují o požadavcích na výkon soudcovské funkce a podle čeho se tedy mohou soudci samotní orientovat, když přemýšlejí, zda se svým projevem neprovinili proti nějaké normě.