Problém žánrů odborné právnické literatury
Literární žánry jsou předmětem zkoumání obecné literární teorie, zabývá se jimi tzv. genologie. Je to obor poměrně rozsáhlý a složitě strukturovaný, protože žánrů existuje v literatuře hodně. Obvykle vycházejí z tzv. triád. Odborná literatura se totiž přiklání k rozlišení literárních druhů na dvě triády, a to klasickou: epika – lyrika – drama, a neklasickou: próza – poezie – drama. Právo je, alespoň od té doby, co se vyskytuje v psané podobě, také literatura, a měli bychom se tedy pokusit o jeho žánrové zařazení. Není asi překvapivé, že odborná literatura – a tedy ani odborná právnická literatura – není v obecné literární teorii popisována jako samostatný žánr. Nepochybně však patří pod žánr epiky, případně prózy. Estetické hledisko ponechávám stranou, o to v odborné literatuře nejde, i když právní texty v období starověkého Řecka a Říma nerezignovaly na estetickou úroveň. Právníci bývali tehdy řazeni k nejlepším stylistům, vedle spisovatelů, dramatiků a básníků. Byli si toho vědomi a svou spřízněnost se světem literatury projevovali i ve svých dílech. Koho z dnešních právníků by napadlo citovat na podporu svého tvrzení báseň? Například verše Homérovy Iliady uváděl právník Massurius Sabinus jako důkaz pro svou teorii smlouvy trhové. Pak je ještě otázka, jestli máme při zkoumání žánrů odborné právnické literatury věnovat pozornost i samotným textům právních norem. Zvolil jsem negativní stanovisko. Vycházím z názoru, že texty právních norem jsou materiálem, předmětem právní literatury, nikoli jejím subjektem. Jako je předmětem umělecké prózy život jako takový, je předmětem právní literatury život právních norem, tj. jejich aplikace na konkrétní životní situace. A stejně tak se dívám na soudní (a jiná úřední) rozhodnutí. Rozebírám v článku jednotlivé podžánry, tak jak se vyčlenily z jednotného pojetí právní literatury už ve starověkém Římě, a doplňuji je o aktuální hraniční podžánr, jímž je populární právnická literatura.