Delegace zákonodárné moci a meziválečný československý ústavní soud
Diskuse o ústavnosti delegace zákonodárné moci na vládu patřila k nejvýznamnějším právním diskusím v meziválečné československé právní vědě. Tento článek nejdříve představuje první nález ústavního soudu z listopadu 1922, kdy soud označil příliš širokou delegaci zákonodárné moci za protiústavní. Poté se věnuje diskusi mezi zastánci široké delegace (typicky Hoetzelem) a jejími odpůrci (typicky Krejčím) na pozadí jednak legislativní praxe (zmocňovací zákony z roku 1920, 1933 a 1934) a jednak soudních rozhodnutí (kdy nejvyšší správní soud v roce 1936 konstatoval protizákonnost vládního nařízení vydaného na základě takové široké delegace, v roce 1937 nejvyšší soud i nejvyšší správní soud podaly ústavnímu soudu návrh na přezkum zmocňovacího zákona z roku 1934 a nakonec v roce 1939 ústavní soud zrušil legislativní akt jako protiústavní, protože stanovoval takovou širokou delegaci). Článek se dále snaží kriticky zhodnotit dobové argumenty pro a proti široké zákonodárné delegaci, kdy souhlasí spíše s kritiky takové delegace. Kromě argumentů, které již byly v současné literatuře předneseny, považuje za rozhodující především zásadu, že zákonodárce má dovoleno pouze to, co mu ústava dovoluje výslovně, a dále argument vycházející z toho, že příliš široké a nepřesné meze zákonodárné delegace vlastně znemožňovaly soudní přezkum nařízení. Inspirován touto diskusí článek nakonec rozlišuje tři typy zmocnění jako takového – nevýlučné udělení pravomocí, výlučné propůjčení pravomocí a převod pravomocí.