Techniky soudní politiky a jejich načasování
Tento článek je pokusem o vytvoření jistého teoretického rámce soudní politiky vysokých soudů (apex courts). Soudní politikou (ve smyslu policy) rozumím takové rozhodování, kdy se vysoké soudy stávají i „pozitivními zákonodárci“, přičemž jejich rozhodování se řídí především strategickými důvody, nikoli čistě právními důvody. Článek proto popisuje různé techniky a strategie, které vysoké soudy mohou při tomto vytváření soudní politiky používat – např. technika „časované miny“, technika stanovování nových doktrín za současného stanovení výjimek z ní apod. Tyto techniky typické pro právní diskurs se pak dají kombinovat s technikami využitelnými vysokými soudy z důvodů institucionálního uspořádání vztahů mezi nimi a ostatními aktéry (především vysokými soudy a zákonodárcem), např. technikou konformní interpretace. Všechny tyto techniky však budou úspěšné pouze tehdy, když budou z dlouhodobého hlediska akceptovány ostatními aktéry, kdy především vztah vysokých soudů (zejména ústavních) se zákonodárcem vede k využívání dalších technik, pomocí nichž se vysoký soud snaží „minimalizovat“ své konflikty se zákonodárcem a zároveň podržet si své postavení „pozitivního zákonodárce“. Druhá část článku pojednává zejména o načasování použití těchto technik. Použití všech těchto technik pak vykazuje velké podobnosti s uplatňováním ctnosti zvané ve středověké filozofii prudentia, přičemž stejně jako prudentia nemůže např. pro Akvinského zajistit v oblasti praktické racionality stejnou jistotu jako v oblasti teoretického poznání, i použití těchto technik nemůže „automaticky“ zajistit jejich úspěšnost. Všechny techniky i načasování jsou demonstrovány na příkladech z praxe ústavních soudů (zejména německého, italského, španělského, francouzského a českého), nejvyšších soudů (zejména nizozemského), nejvyšších správních tribunálů (zejména francouzské státní rady) a Soudního dvora EU, aby to podpořilo zobecnitelnost teoretického rámce.