Pozitivismus vs. iusnaturalismus: Opravdu jen přeceňovaný pseudoproblém, nebo spíše úhelný kámen řešení otázky legitimity práva?
V dnešní době se lze s čím dál větší frekvencí setkat s tvrzeními, že rozlišování mezi pozitivní a přirozenoprávní koncepcí práva není v praxi příliš přínosné. Ozývají se samozřejmě i opačné hlasy, a to i z úst špiček v oboru, jako např. profesora Alexyho, jak to připomíná Pavel Holländer. Ani autor předkládané stati nesdílí přesvědčení o nevýznamnosti rozdílů obou základních koncepcí pojetí práva. Nesdílí rovněž ani přesvědčení o postupném splývání obou základních přístupů (minimálně v teoretické oblasti). Již dříve jsem ve svém textu Metafyzické předpoklady lidských práv upozornil na jeden z aspektů vyplývající z odlišnosti obou perspektiv pojetí práva, který spočívá v tom, že pokud jsou na nominalismu založené teorie (pozitivismus) dovedeny důsledně do svých logických závěrů, potom se pravidelně dospívá k závěru o fiktivnosti dokonce samotné normativity. Na další problematický aspekt spojený s pozitivistickým pojetím jsem poukazoval již ve své diplomové práci odkazem na citát Oty Weinbergera, který sankční teorii právní normy odmítá z toho důvodu, že navozuje představu člověka jako toho, kdo se adekvátně chová jen pod hrozbou represe. Třetímu podstatnému rozdílu mezi pojetím iusnaturalistickým a pozitivistickým bych se chtěl věnovat v této práci. Domnívám se, že jím je implikace představy retroaktivního normování v rámci pozitivistické perspektivy.