O metodě v právní vědě u Montesquieua: příklad XXVIII. knihy Ducha zákonů
Text se zabývá XXVIII. knihou Ducha zákonů věnovanou praktice soudního souboje, která v jistém stupni vývoje francké monarchie nahrazovala soudní proceduru. Cílem je na tomto příkladu pochopit autorovo pojetí „metody v právní vědě“. Montesquieu napříč celou knihou zdůrazňuje, že jeho cílem není „výklad“ zákonů, ale jejich „promýšlení“, cílem je naučit čtenáře chápat zákony ve všech možných vztazích, porozumět příčinám jejich vzniku i jejich působnosti. Závěrečná část Ducha zákonů (knihy XXVII–XXXI) je z velké části věnovaná předvedení zákonů v historické perspektivě. Montesquieu uznává nerozumnost a nespravedlnost soudního souboje jako způsobu řešení sporu mezi Germány (o tom, kdo byl v právu, rozhodovala síla a obratnost), jeho existenci však hájí, neboť tato praktika svázala společnost pevnými pravidly, čímž zabránila nekontrolovatelnému šíření násilí. Rozumnost nebyla v podstatě tohoto zvyku, ale v jeho provedení. To ovšem neznamená, že by bylo možné ospravedlnit cokoli. Montesquieu ukazuje, že germánská nařízení o souboji respektovala svobodného ducha Germánů, v jejich jádru stála čest, která ve Francii zajišťuje nezbytný prostor svobody. Na rozdíl od Anglie, kde je svoboda výsledkem ústavního uspořádání, spočívá svoboda ve Francii na mravech. Svoboda je kritériem, kterým je třeba se řídit při posuzování jednotlivých zákonů; odmítnout je tak nutné despocii: ta sice může zajistit stabilitu, potlačuje však přirozenost člověka jako svobodné bytosti.