Lidská práva jako diskursivní pojem
Tento text se pokouší dokázat, že lidská práva jsou diskursivním pojmem. Po úvodním představenítoho, v čem se diskursivní pojmy liší od pojmů klasifikačních, se zaměřuje na tři znaky, které obvykle připisujeme lidským právům – to, že jde o subjektivní práva, nezadatelnost těchto práv (v tom smyslu, že lidská práva nejsou výtvorem státu) a nezcizitelnost (v tom širokém smyslu, že se jich jejich nositelé nemohou vzdát). U prvního znaku se snaží ukázat, že i hospodářská a sociální práva (tak, jak jsou upravena typicky v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) mohou být „skutečnými“ právy, a nikoli pouze právy „manifestními“, což demonstruje na příkladu práva na bydlení. Ve druhém případě diskutuje výhody i nedostatky chápaní lidských práv jako práv daných pozitivním právem(„legální“ práva) a na druhou stranu pojetí lidských práv jakožto práv morálních.V případě třetího znaku nezcizitelnosti argumentuje, že se sice můžeme shodovat na tom, že trvalé a úplné vzdání se subjektivního práva je v rozporu s „podstatou“ práva (s výjimkou případu eutanazie), ale v případě dočasných a částečných vzdání se práva je to již diskutabilní. To demonstruje na příkladu práva na lidskou důstojnost, přičemž po představení několika možností, jak lidskou důstojnost chápat, zakončuje, že lidská důstojnost je pravděpodobně také diskursivním pojmem.