Právník Teoretický časopis pro otázky státu a práva
Ústav státu a práva AV ČR
Adresa: Národní 18, 110 00 Praha 1
E-mail: pravnik@ilaw.cas.cz
Telefon: 221 990 712

Návrat římského práva do středověké soudní praxe. Placitum z Marturi

Pilarová, Terezie
  • Právník 7/2019
  • Strany: 645-655
  • Rubrika: stať
  • Klíčová slova: středověké právo, soudní proces, římské právo, Placitum z Marturi, Digesta

Placitum z Marturi představuje v dějinách římského práva jeden ze zásadních mezníků. Přímá citaceDigest, která se v tomto právním dokumentu objevuje po necelých pěti stech letech, explicitně prokazuje návrat římského práva do středověké soudní praxe. Detailní rozbor obsahu placita, včetně okolností vzniku, je doplněn o jeho český překlad. Historický kontext dokumentu následně poodhaluje osudy několika významných osobností (právníka Pepa, Matyldy Toskánské a Petra Damianiho). Uvedené skutečnosti dokládají, že citace Digest v placitu tvoří pouze jeden z řady příkladů, které odůvodňují, proč o konci 11. století lze mluvit jako o počátku renesance římského práva.

Návrat římského práva do středověké soudní praxe. Placitum z Marturi


Terezie Pilarová*

Abstrakt: Placitum z Marturi představuje v dějinách římského práva jeden ze zásadních mezníků. Přímá citace Digest, která se v tomto právním dokumentu objevuje po necelých pěti stech letech, explicitně prokazuje návrat římského práva do středověké soudní praxe. Detailní rozbor obsahu placita, včetně okolností vzniku, je doplněn o jeho český překlad. Historický kontext dokumentu následně poodhaluje osudy několika významných osobností (právníka Pepa, Matyldy Toskánské a Petra Damianiho). Uvedené skutečnosti dokládají, že citace Digest v placitu tvoří pouze jeden z řady příkladů, které odůvodňují, proč o konci 11. století lze mluvit jako o počátku renesance římského práva.
Klíčová slova:Placitum z Marturi, římské právo, Digesta, Matylda Toskánská, právník Pepo

Úvod

V roce 1076 byl v Toskánsku na hradě Marturi sepsán právní dokument, placitum,1Placitum (it. placito; odvozeno z lat. placere – líbit se, zdát se vhodným, it. piacere – potěšení), ve středověku označení jednání, v němž panovník, vévoda, hrabě nebo jiný svrchovaný vládce spolu se soudci a hodnostáři rozhoduje v soudních sporech, toto právo mu přísluší na základě úřadu, který zastává. V širším slova smyslu také rozsudek soudu nebo označení dokumentu zaznamenávajícího průběh soudního jednání a rozsudek. který se pro dějiny římského práva stal historickým mezníkem. Jedná se o záznam soudního řízení mezi klášterem sv. Michala v Poggibonsi a Sigizonem z Florencie řešícím spornou otázku vlastnictví pozemků a kostela sv. Ondřeje2Dnešní název je kostel San Rocco. v Papaianu. Spor sám o sobě není nikterak neobvyklý, jeho výjimečnost spočívá ve skutečnosti, že se v záznamu o něm poprvé od začátku 7. století3Na dlouhou dobu poslední přímou citaci z Digest [Modestinus D 48.4.7.] si lze přečíst v dopise papeže Řehoře Velikého ze srpna roku 603. HARTMANN, Ludovicus M. (ed.). Gregorii I Papae Registrum Epistolarum. In: MGH SS II/3. Berlín, 1895, s. 414–418. Dostupné z: (https://archive.org/details/gregoriiipapaer00greggoog/page/n238) [cit. 10. 1. 2019]. objevuje přímá citace Digest, stěžejní části Justiniánova zákoníku.
Jednalo se o ojedinělý odkaz římského práva? Pouze pragmatické řešení situace, pro kterou bylo možné bez zdlouhavého rozhodování nalézt odpověď ve starých spisech? Co citace z Digest v placitu vlastně znamená? Právě na otázku „nečekané citace“ se pokusí následující text zaměřit.
Placitum z Marturi bylo poprvé zveřejněno v 18. století, a to hned třikrát za sebou ve velmi krátké době. Jako první jej vydal opat Ippolito Camici v roce 1776. Velmi brzy po něm Ferdinando Fossi a následně také Ludovico Vittorio Savioli, který text vložil do svých Annali bolognesi. V každém z uvedených případů však bylo obsahu placita využito k argumentaci v jiné tematické oblasti. Zatímco Camici použil placitum v diskusi o dějinách feudálního Toskánska, Fossi se jím zabýval v souvislosti s otázkou používání Digest ve vrcholném středověku a Savioli v něm viděl odkaz na počátky Univerzity v Bologni.4FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076. In: SANTARELLI, Umberto. La funzione del giudice nell’esperienza giuridica: lezioni di storia del diritto: anno accademico 1982–1983. Pisa, 1983, s. 181–182. Pravdou je, že mezi druhým a třetím tématem existuje velmi úzká souvislost založená zejména na osobnostech, jejichž jména jsou vepsána přímo v samotném placitu – Pepo, Matylda Toskánská a její matka Beatrix, hlavní aktéři v prvním dějství rozsáhlého příběhu o dějinách římského práva ve středověku.
Pouhý popis obsahu placita bezpochyby sám o sobě nedokáže rozklíčovat položené otázky. Odpověď je potřeba hledat v širším historickém kontextu, představovaném v tomto případě zejména osobnostmi, jejichž postavení umožnilo prosazení římskoprávního systému ve společnosti, a skutečnostmi, které zvýšily prestiž římského práva a všeobecné povědomí o něm. Pro tento účel byly v textu využity zejména právní dokumenty vztahující se nejen k samotnému placitu, ale také ty, které jsou úzce spjaty s rodem Canossa, papežským stolcem a císařem.

1. Placitum z Marturi

Soudní spor mezi klášterem sv. Michala archanděla v Poggibonsi, zastoupeným proboštem Gerardem a právníkem Giovannim, a Sigizonem z Florencie se konal v březnu roku 1076 v Marturi (Poggibonsi, provincie Siena) za přítomnosti Nordilla, zástupce markraběnky Beatrix Barské, regentky toskánského území a matky Matyldy Toskánské. Samotné Beatrix přítomnost na jednání nedovoloval nejspíš již její špatný zdravotní stav. Ve zmíněném období se nacházela se svou dcerou v Pise, kde také o měsíc později, 18. dubna 1076, zemřela.5HOFMEISTER, A. (ed.). Notae de Beatrice Ducissa Tusciae et Gisla. In: MGH SS XXX/2. Lipsko, 1934, s. 1443. Dostupné z: (https:// www.dmgh.de/de/fs1/object/goToPage/bsb00000883.html?pageNo=1443&sortIndex=010%3A050%3A0030%3A01 0%3A02%3A00#ES) [cit. 8. 1. 2019].
Klášter sv. Michala byl vybudován nejspíš markýzi z Toskánka někdy ve druhé polovině 10. století. Klášterní majetky se významně rozrostly 10. srpna 998, kdy markýz Ugo z Toskánska († 1001) daroval opatství celý hrad v Marturi, řadu kostelů, včetně sporného kostela sv. Ondřeje v Papaianu (Poggibonsi), a rozsáhlé pozemky spolu s poddanými, kteří na nich žili.6SCHMITTER, Luciana Cambi: Carte della Badia di Marturi nell’ Archivio di Stato di Firenze (971–1199). Florencie, 2009, s. 53–60; 3. Charta Offersionis: 998 agosto 10, Marturi. Ugo tyto majetky koupil od člověka jménem Guinizzo, který na nich však nadále uplatňoval ususfructus,7Blíže k pojmu ususfructus (právo požívací) viz PAULY, Fr. August – WISSOWA, Georg. Paulys Real­Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft: Neue Bearbeitung. Band IX A, 1 (Vindelici–Vulca). Stuttgart, 1961, sl. 1137–1176 (heslo: Usus fructus). právo věc užívat a těžit z ní plody, a to nejdéle do své smrti.8FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 189. Na počátku 11. století byli mniši z opatství vyhnáni markrabětem Bonifácem III. († 1012), který si uzurpoval veškerý klášterní majetek. Po jeho smrti nový toskánský markrabě Rainer († 1027) vrátil část dřívějších majetků opatství mnichům.
Opatství ve sporu v roce 1076 uplatňovalo svůj nárok na kostel sv. Ondřeje a na pozemky, které patřily k darům markýze Uga z Toskánska a které se po zabavení markrabětem Bonifácem III. dostaly do vlastnictví třetích osob. Sigizone tyto pozemky získal jako dědictví po svém otci, který je koupil od syna Guinizza, tedy od nevlastníka. Je tedy zřejmé, že jen opatství mělo bezvadný právní titul. Sigizone nicméně u soudu předpokládal uplatnění praescriptio longi temporis.9Nebylo-li vlastnické právo k majetku žalobou uplatněno před soudem v určité promlčecí lhůtě, tak možnost soudního uplatnění zanikala, právo se promlčovalo. Držitel majetku se v takovém případě proti tvrzenému vlastníkovi bránil tzv. preskripcí dlouhého věku (praescriptio longi temporis), tedy že vlastník své právo po dlouhou dobu neuplatnil, a proto zaniklo a došlo k vydržení ze strany držitele. Mohlo pak dojít k vydržení řádnému, ke kterému se podle justiniánského práva vyžadovala doba držby 10 či 20 let, řádný důvod nabytí a dobrá víra držitele; nebo mohlo dojít k vydržení mimořádnému, ke kterému se vyžadovala u kostelů doba držby 40 let, dobrá víra v době nabytí držby a nebylo nutno prokazovat řádný důvod nabytí. Blíže viz například KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha, 1995, s. 178–179; PAULY, Fr. August – WISSOWA, Georg. Paulys Real­Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft: Neue Bearbeitung. Band VI, 1 (Ephoros–Eutychos). Stuttgart, 1907, sl. 1553–1565 (heslo: Exceptio). Na Sigizoneho námitku, že jeho rodina tyto majetky vlastní již déle než 40 let, a právo na jejich vrácení je tak již promlčeno, byli protistranou předvoláni tři svědci, kteří mohli dosvědčit, že klášter tento nárok uplatňoval u svých pánů, markýze Bonifáce, vévody Gottfrieda a hraběnky Beatrix, již dříve. Ve věci však nebylo nikdy rozhodnuto.
Na základě ustanovení z Digestum vetus [Ulpianus D 4.6.26.4.] bylo rozhodnuto ve prospěch kláštera a sporné majetky mu byly vráceny. K rozhodnutí bylo využito mimořádného opravného prostředku restitutio in integrum,10Restitutio in integrum v právu označuje navrácení v předešlý stav, tedy zamezení nechtěného negativního stavu, který nastal. Blíže viz PAULY, Fr. August – WISSOWA, Georg. Paulys Real­Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft: Neue Bearbeitung. Band I A, 1 (Ra–Ryton). Stuttgart, 1914, sl. 676–685 (heslo: Restitutio). tedy byl napaden nepřetržitý běh čtyřicetileté lhůty s odůvodněním, že již během ní se klášter snažil domoci svých práv, jak dosvědčili svědci, avšak z důvodu nedostatku soudců nebylo rozhodnuto.
Sigizone se po rozhodnutí soudu dědičně zřekl veškerých nároků na majetky v Papaianu a slavnostně slíbil a odpřisáhl, že nevznese nároky na tyto majetky pod pokutou 30 hřiven stříbra.11SCHMITTER, Luciana Cambi. Carte della Badia di Marturi nell’ Archivio di Stato di Firenze (971–1199). Florencie, 2009, s. 79–80; 10. Pagina promissionis: 1076 marzo 1–24, Marturi.
V ustanovení Digest, na kterém bylo rozhodnutí ve prospěch kláštera postaveno, se uvádí: „Praetor říká: ,Pokud komukoliv vinou soudce a ne z jeho zlého úmyslu bylo odňato právo na žalobu‘. Existuje možnost nápravy? Pokud se tak stalo z důvodu prodlení na straně soudce, že žaloba byla odepřena, nechť je zjednána náprava (restituce). Pokud nebyl k dispozici soudce, Labeo říká, že by měla být přiznána restituce. Rovněž tak je třeba uznat, že se tak stalo vinou soudce, pokud nekonal právo: jinak však, pokud prošetřený případ nevyžadoval žalobu, nechť se restituce nepoužije: a tak se to jeví i Serviovi. (Tam, kde bylo právo na žalobu ,ztraceno vinou soudce‘, musíme rozlišit, zda bylo znemožněno podání věci před prošetřením, neboť pokud bylo provedeno vyšetřování a až poté zamítnuto podání žaloby, restituce se zde nepoužije; a toto stanovisko má i Servius.) Zdá se, že soudce je rovněž vinen, pokud nekonal právo z náklonnosti k jedné straně nebo z důvodů korupce: a tato strana má zájem, aby výše zmíněný soudce ,neuplatnil svou pravomoc žalovat‘: neboť to způsobil účastník sporu, aby soudce nekonal, pokud ho korumpuje.12Ulpianus D 4.6.26.4. „Ait praetor: ,Sive cui per magistratus sine dolo malo ipsius actio exempta esse dicetur‘. Hoc quo? Ut si per dilationes iudicis effectum sit, ut actio eximatur, fiat restitutio. Sed et si magistratus copia non fuit, Labeo ait restitutionem faciendam. Per magistratus autem factum ita accipiendum est, si ius non dixit: alioquin si causa cognita denegavit actionem, restitutio cessat: et ita servio videtur. Item per magistratus factum videtur, si per gratiam aut sordes magistratus ius non dixerit: et haec pars locum habebit, nec non et superior ,secumve agendi potestatem non faciat‘: nam id egit litigator, ne secum agatur, dum iudicem corrumpit.“ In: KRÜGER, Paul – MOMMSEN, Theodor (ed.). Corpus Iuris Civilis. Vol. I. Berlín, 1889, s. 64. Rozhodnutí soudu navazuje na Digesta úzce i dalším ustanovením, ač necitovaným, a to: „Nikdo není pokládán za vyloučeného z případu, jemuž bylo praetorem slíbeno, že bude navrácen do předchozího stavu.13Paulus D 4.1.5. Nemo videtur re exclusus, quem praetor in integrum se restituturum polliceatur. BLAHO, Peter – SKŘEJPEK, Michal – VAŇKOVÁ, Jarmila – ŽYTEK, Jakub. Digesta seu Pandectae / Digesta neboli Pandekty: Fragmenta selecta / Vybrané části. Praha, 2015, s. 324–325. RADDING, Charles – CIARALLI, Antonio. The Corpus Iuris Civilis in the Middle Ages: Manuscripts and Transmission from the Sixth Century to the Juristic Revival. Leiden – Boston, 2007, s. 184.
Citace Digest v placitu z Marturi nebyla právními historiky vnímána jako jedinečná hned od jeho zveřejnění. Ten, kdo do dějin římského práva jeho výjimečnost zapsal, byl německý právní historik Max Conrat († 1911), který jako první stanovil propastnou mezeru v citacích Digest daty 603 a 1076. Ta byla následně potvrzena například Ernstem Kantorowiczem († 1963).14FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 184.
Využít Digest pro vyřešení soudního sporu znamenalo nejen vlastnit je či jejich část
fyzicky, ale také znát jejich obsah a vědět, kde hledat adekvátní ustanovení. Není tedy divu, že jednou z diskutovaných otázek zůstává správnost využití uvedeného ustanovení. Jedná se o slavný a autoritativní text, nicméně neuplatňovaný po staletí z důvodu jeho náročnosti na pochopení a interpretaci. Hermann Kantorowicz († 1940) tvrdí, že využití této pasáže ukazuje na hrubé nepochopení uvedeného ustanovení, naproti tomu například Emilio Cortese pokládá za až překvapivé, s jakou správností byla tato pasáž pochopena a využita pro daný případ.15RADDING, Charles – CIARALLI, Antonio. The Corpus Iuris Civilis in the Middle Ages: Manuscripts and Transmission from the Sixth Century to the Juristic Revival, s. 184.

1.1 Placitum z Marturi – český překlad

Ve jménu Krista. Krátké shrnutí pro budoucí časy k zaznamenání a uchování paměti, jak za přítomnosti Nordilla, posla paní vévodkyně a markraběnky Beatrice, Giovanniho, vikomta, […] na soudním jednání spolu s nimi prodlévajícími soudcem Guglielmem a doktorem práv Peponem, s Rodolfem, synem Signoreho blahé paměti, Rolandem, synem Rustica blahé paměti, Aldibertem, synem Baroncella blahé paměti, Stefanem, synem Petronia blahé paměti, Benzem, synem Benza blahé paměti, a Signorottem, synem Bonizia blahé paměti, a mnoha dalšími. Giovanni, advokát kostela a kláštera svatého Michala, který se nachází na hradě, jenž se nazývá Marturi, společně s Gerardem, proboštem uvedeného kostela a kláštera, vznesl nárok proti Sigizonemu z Florencie ohledně některých pozemků a kostela svatého Ondřeje, nacházejících se v Papaianu, které náležely Vuiniziovi, synovi Uga blahé paměti, a ukázal listinu, skrze niž výše řečený Vuinizio je poskytl […] markarběti Ugovi, a ještě jednu další, která ukazuje, že markrabě Ugo je daroval klášteru.
Proti tomuto tvrzení uvedený Sigizone vznesl námitku promlčení, kdy tvrdil, že pozemky, kterých se týká uvedený případ, vlastní on a jeho otec déle než 40 let. Po přednesení Sigizonovy námitky protistrana řečeného kláštera vznesla námitku, že během řečeného období sporu [40 let] jí byl zmíněný majetek již několikrát nárokován. Důkazem toho jsou tři svědci, a to v osobě Giovanniho, advokáta uvedeného kostela, Stefana, syna Petronia blahé paměti, a Aldiberta, syna Baroncella blahé paměti. Všichni uvedli, že opat Giovanni si nárokoval tyto pozemky od markraběte Bonifáce a opat Guidrico od vévody Gottfrieda a hraběnky Beatrice, a odpřisáhli to. Advokát Giovanni složil přísahu na evan gelium, také Stefano a Aldibert chtěli přísahat tímto způsobem, ale obě strany se dohodly, že advokátova přísaha je postačující. Poté, co se toto odehrálo, výše zmíněný Nordillo, posel zmíněné paní Beatrice, když zvážil zákon obsažený v knihách Digest, podle něhož prétor potvrzuje [= D 4.6.26.4.] restitutio in integrum ve prospěch těch subjektů, které nebyly schopny uplatnit své právo pro nedostatek soudců, nařídil restitutio in integrum ve prospěch kostela a kláštera svatého Michala, týkající se práva na žalobu a všech práv, která ztratil ve vztahu k pozemkům a majetku, jež dříve náležela Vuiniziovi z Papaiana, a která daroval markraběti Ugovi. Ugo je pak převedl na kostel svatého Michala.
Šťastně sepsáno v roce 1075 našeho Pána Ježíše Krista, v měsíci březnu, o čtrnácté indikci. Stalo se tak šťastně na hradě zvaném Marturi před lidem svaté Marie, na florentském území. (S.N.) Já, Nordillo, jako zapisovatel potvrzuji pravdivost toho, co bylo řečeno.16Za pomoc s překladem a s revizí českého překladu placita z Marturi děkuji doc. PhDr. Luboru Kysučanovi, Ph.D.

2. Renovatio iuris Romani

Nordillo zvážil zákon obsažený v knihách Digest… Spor z roku 1076 v Marturi tedy rozhodlo ustanovení z Digest. Jak je možné, že římské právo mělo v této době a na tomto místě takovou váhu, že mohlo rozhodnout soudní spor? S otázkou znalosti a využití Justiniánových Digest na Západě mezi 6. a 12. stoletím se setkáváme již od 17. století.17Například u učenců jako Gian Vincenzo Gravina († 1718), Donato Antonio d’Asti († 1742), Arrigo Brenkman († 1736), opat Guido Grandi († 1742), Bernardo Tanucci († 1783) a u řady dalších. FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 180. Je pravdou, že zápis soudního jednání s doslovnou citací Digest je ve své době jedinečný. Nakolik však byla výjimečná znalost římského práva jako taková?
Římské právo bylo ve středověku vnímáno jako jeden z prvků propůjčujících legitimitu vizím o obnově Římské říše v její dřívější velkoleposti. Justinián I., který svým programem renovatio imperii paradoxně poprvé veřejně deklaroval rozpad tohoto dříve mocného antického impéria, velmi úzce propojil vnější obnovu říše (dobytí ztracených území) s vnitřními reformami, v oblasti práva pak sestavením Justiniánových právních sbírek. Snaha navázat na zašlou slávu Římské říše se v evropských dějinách středověku objevuje nespočetněkrát. Do výčtu panovníků, mezi jejichž nejzvučnější jména bezesporu patří Karel Veliký, Ota I. Veliký nebo Ota III., se v 11. a na začátku 12. století řadí i Jindřich III. († 1056), Jindřich IV. († 1106) a Jindřich V. († 1125). Ti se rovněž považovali za nástupce starověkých římských císařů a odvolávali se na římské právo, aby se legitimovali. Jindřich III. dokonce citoval Codex v císařském ediktu z 3. dubna 1047.18RADDING, Charles – CIARALLI, Antonio. The Corpus Iuris Civilis in the Middle Ages: Manuscripts and Transmission from the Sixth Century to the Juristic Revival, s. 83.
V rozšíření povědomí o římském právu sehrál svou roli jistě i spor o investituru mezi papežem Řehořem VII. († 1085) a Jindřichem IV., králem (1056–1106) a císařem Svaté říše římské (1084–1106), ve kterém byla jedním z hlavních politických aktérů Matylda Toskánská. Řehoř VII. nechal v roce 1075 sepsat dokument Dictatus Papae, kterým deklaroval nezávislost a svrchovanost církevní moci na moci světské. O rok později Řehoř exkomunikoval římskoněmeckého krále, který následně v roce 1077 kajícně žádal papeže o odpuštění před Matyldiným hradem Canossa. Spor byl částečně vyřešen vydáním Konkordátu wormského (1122).
Boj o investituru byl významným podnětem pro hledání starověkých právních pramenů. Důkazem toho jsou bezpochyby i častější úryvky Digest v nově vznikajících právních knihách, jak lze vidět například v Expositio ad librum Papiensem, nejrozsáhlejší exegezi langobardsko­franckých právních textů, která byla pravděpodobně sestavena v Pavii někdy mezi rokem 1070 a začátkem následujícího století neznámým autorem a obsahovala 10 úryvků z Digest, nebo v Collezione Britannica, sbírce papežských dekretů dnes uložené v Londýně, sestavené pravděpodobně v Římě okolo roku 1090, obsahující 93 citací Digest.19FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 184–185.
Tím nejzásadnějším momentem přelomu 11. a 12. století pro dějiny římského práva je však bezesporu založení Univerzity v Bologni. U zrodu Universitas Bononiensis stál údajně právník Pepo a jeho žák Irnerius. Jedná se tady o stejného právníka, který se zúčastnil i sporu v Marturi?

2.1 Neznámý právník – Pepo (Pepone)

V polovině 13. století učil v Bologni Odofredus († 1265), který v rámci přednášek o dějinách univerzity mluvil o muži jménem Irnerius,20Lze se setkat i s variantami Wernerius nebo Guarnerius. kterého označoval jako lucerna iuris. Dle výkladu Odofreda stál Irnerius za počátkem studií římského práva na Boloňské univerzitě. A jiný muž, jistý Pepo, byl Irneriovým učitelem. Tento výklad dějin nejstarší univerzity na Apeninském poloostrově byl následně převzat učenci a kronikáři a je řadou historiků uznáván dodnes.21McSWEENEY, Thomas J. – SPIKE, Michele K. The Significance of the Corpus Juris Civilis: Matilda of Canossa and the Revival of Roman Law. In: SPIKE, Michele K. Matilda of Canossa and the Origins of the Renaissance: An Exhibition in Honor of the 900th Anniversary of Her Death. Virginie, 2015, s. 22.
Pepo, někde uváděný jako Pepone, měl již někdy okolo roku 1076 přednášet v Bologni římské právo (Justiniánův Codex a Instituce). Osobnost tohoto prvního učitele římského práva je nicméně zahalena tajemstvím. Zprávy o tomto znalci práva nám podávají až pozdější glosátoři Odofredo, Rodolfo il Nero nebo Azo. S jistotou ovšem nemůžeme říci, zda se jedná o stejnou osobu, která se objevuje na konci 11. století u několika soudních sporů na území Toskánska.
V placitu ze 7. června 107222Cartula confermationis – Calceraki 1072, Junii 7. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano: Documenti e lettere di Matilde di Canossa. Bologna, 2015, s. 46–49. je zaznamenáno potvrzení majetku, které se odehrálo v místě zvaném Calceraki, na území Chiusi. V soudním řízení, jemuž předsedaly hraběnka a vévodkyně Beatrix Barská a její dcera Matylda Toskánská, jsou přiznána opatu Maurovi a jeho právníku Pepovi (lat. Pepo avocato suo), zástupcům kláštera San Salvatore di Monte Amiata (obec Abbadia San Salvatore, provincie Siena), všechna práva na hrad v Senzanu a jeho příslušenství.23V placitu se objevují dva zajímavé právní prvky, ač nevycházející z římského práva. Prvním je launechild, langobardský právní institut darování na oplátku, poskytnutého obdarovaným ve prospěch dárce. Dar pro dárce, který sice nedosahoval ani vzdáleně hodnoty daru, nicméně měl v symbolické rovině zaměnit darování s výměnou zboží, neboť darování bylo langobardským právem vnímáno jako snižování hodnoty dědictví. Později se launechild stal symbolickým potvrzením darování mezi živými. V tomto konkrétním placitu je launechild využit k potvrzení dohody stran. Jedná se zde o zlatý prsten a 30 luckých denárů. Druhým institutem je banno (latinsky bannum), které je institutem feudálního práva. V tomto konkrétním případě se jedná o pravomoc držitelů svrchovanosti, hraběnky a vévodkyně a hrabat, udělit potvrzené majetky v léno, aby si je již nikdo jiný nemohl nárokovat. Tento soudní dokument je prvním ze souboru listin (z let 1072 až 1079) vydaných tribunály ve spojitosti s dynastií Canossa, v nichž se můžeme setkat s právníkem Pepem. Podruhé se Pepone legis doctor objevuje ve výše zmíněném placitu z Marturi (1076). Právě z této jeho účasti při soudním sporu odehrávajícím se v Marturi lze jednoznačně stanovit, že ať byl tento Pepone kdokoli, musel ovládat základy římského práva. Uvedenou skutečnost potvrzuje například i středověké kompendium Institucí (Suma Institutionum Iustiniani est in hoc opere) sestavené podle Legendra v Provence okolo roku 1125 a zmiňující Peponovu definici půjčky (mutuum).24LEGENDRE, P. La Summa Institutionum Iustiniani est in hoc opere. Frankfurt nad Mohanem, 1973, s. 91: „Queritur quare mutuum solum dicitur ab eo quod ex meo tuum fit, cum in pluribus aliis contractibus eueniat idem quod ex meo tuum fit. Solutio: propter usum frequentiorem quod generale est specialiter attribuitur huic sub nomine mutui, licet mutuum in certis contractibus dici posset. Et hoc secundum Peponem. Nos tamen aliter diffinimus [...].“
Potřetí můžeme osobu Pepo advocator nalézt v soudním záznamu ze dne 19. února 1078,25Refutatio – Puntiglo 1078, febbraio 19. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 110–113. kde jsou za přítomnosti Matyldy Toskánské potvrzena práva kláštera San Salvatore di Monte Amiata k hradu Montenegro, vile Limignana s kaplí a k několika dalším majetkům.26Opět se zde setkáváme s institutem launechildu, v tomto případě v podobě pallia (crosina, cenný tkaný plášť) určenému hraběti Ugovi a bannem uděleným Matyldou klášteru San Salvatore.
Poslední dokument vztahující se k soudní praxi Matyldy Toskánské, ve kterém je zmíněn Pepo, pochází z 23. listopadu 1080. V soudním sporu o pozemky ve Francolinu mezi ferrarský biskupem Grazianem a opatem kláštera Pomposa Gerolamem, který rozhodovala Matylda Toskánská, je jistý Pepo jmenován jako první z mnoha advokátů opata Gerolama.27„[...] Peponem et Albericum et Rodulfum et Bonecinum et Eginulfum et Hominemdei et Androinum et Michaelem advocatos Geronimi abbatis [...].“ In: Placitum – Ferarie 1080, Novembris 23. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 130–133. Uvedené záznamy bohužel nedokáží jednoznačně odpovědět na to, zda se ve všech případech jedná o jednu a tutéž osobu. Tuto teorii je zatím možné opřít pouze o relativně krátké časové rozmezí mezi jednotlivými soudními jednáními a jejich geografickou blízkostí.

2.2 Petr Damiani (1007–1072?)

Placitum z Marturi představuje pro římské právní dějiny průlom s ohledem na přímou citaci Digest, nicméně záznam o využití římského práva (Institucí) pro vyřešení sporné právní otázky nám poskytuje již o několik desítek let dříve jeden z dopisů Petra Damianiho, kamaldulského mnicha z Fonte Avellana.
Zmíněný dopis28BLUM, O. J. (ed.). The Fathers of The Church Mediaeval Continuation: The Letters of Peter Damian 1–30. Vol. 1. Washington, D. C., 1989. Dopis 19, s. 171–193. byl napsaný asi v roce 1046,29K období sepsání dopisu viz BLUM, O. J. (ed.). Letters of Peter Damian, 1–30, Fathers of the Church: Mediaeval Continuation. Vol. 1, s. 171, pozn. č. 2. jeho adresáty byli Jan, biskup z Ceseny, a Amelrico, arcijáhen z Ravenny. Petr Damiani v něm popisuje stanovisko sapientes civitatis, vzdělaných mužů města Ravenny, k dotazu florentského lidu týkajícího se možnosti uzavření sňatku mezi mužem a ženou s ohledem na stupeň jejich příbuzenství. Dopis je souborem teologicko­právních argumentů proti názoru ravennských právníků, který vychází z římského práva.30Blíže k uvedenému viz: TALANDA, Adam – PILAROVÁ, Terezie. Úvahy nad dopisem Petra Damianiho o stupních příbuzenství „ius romanum servus iuris canonici“. In: KNOLL. Vilém (ed.). Acta historico–iuridica Pilsnensia. 2017, č. 2. Římské právo a křesťanství. XIX. ročník „Konference českých a slovenských právních romanistů“. Plzeň 26.–27. 5. 2017. Plzeň, 2018, s. 108–121.
Petr Damiani byl horlivým zastáncem gregoriánské reformy církve. Jedním z nosných předpokladů reformy byla úprava kanonického práva, jehož pravidla byla dosud neuspo řádaná a obsahovala celou řadu protichůdných názorů, mnohdy neurčitého původu. Právě uspořádáním kanonického práva se Petr Damiani dlouhodobě zabýval. Kardinálem Hildebrandem ze Soany (budoucí papež Řehoř VII.) byl dokonce požádán o vypracování kanonické právní sbírky zaměřující se na pravomoci papeže, což bylo jedním z ústředních témat reformy a budoucí stěžejní téma dokumentu Dictatus papae.31CORTESE, E. Le grandi linee della storia guiridica. Řím, 2002, s. 208; HATTENHAUER, H. Evropské dějiny práva. Praha, 1998, s. 197, 200. Silný vliv římského práva na právo kanonické ovlivnil nejspíš i skutečnost, že se v Damianiho spisech objevují znalosti obojího práva.32Blíže k této problematice např. TAMASSIA, N. Le opere di Pier Damiano: Note per la storia giuridica del secolo undecimo. In: Atti del Reale Istituto veneto di scienze, lettere ed arti. 1902–1903, 62, s. 881–908.
Petr Damiani byl úzce spjat s toskánskými markrabaty, zejména s posledním vévodou Gottfriedem III., zvaným Vousatý († 1069), Matyldiným nevlastním otcem. V Damianiho korespondenci můžeme nalézt dopisy adresované jak markraběti Bonifáci III. Toskánskému, markraběti Gottfriedovi III., tak také toskánské markraběnce Beatrix Barské.
V dopise33BLUM, O. J. (ed.). The Fathers of The Church Mediaeval Continuation: The Letters of Peter Damian 31–60. Washington, D. C., 1989. Dopis 51, s. 335–340. datovaném do roku 1057 Damiani Beatrix nabádá k následování životů svatých královen a císařoven v jejich ctnosti, která odpovídá jejímu poslání, a k velkorysosti vůči církvi: „Proto, má paní, se neobohacujte majetkem církve, jako to činí řada mocných tohoto světa, ale raději se snažte obohatit zchudlé kostely dary ze svého vlastního majetku. Darujte půdu a získejte si nebe. Majetek, kterého se vzdáte, se promění ve Váš nárok na věčné dědictví.“34Ibidem, s. 338. Tato slova se vskutku stala odrazem počínání markraběnky Beatrix i její dcery Matyldy vůči církvi, jak dokazuje nejeden právní akt, jímž Beatrix a její dcera Matylda darovaly obrovské nemovité i movité majetky církvi.
Nejdiskutovanějším právním dokumentem, v němž jsou zmíněna jména Beatrix, Matyldy a nejspíš i Petra Damianiho, je placitum ze 7. července 1072.35Placitum – Colle de Vignolis, 1072 Julii 7. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano: Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 50–53. Příčinou ovšem není ani tak právní problematika placita,36Beatrix a Matylda ve vile Colle di Vignoli (Perugie) u soudu vyslechly a potvrdily nároky kláštera Santa Croce ve Fonte Avellana na majetky uvedené advokátem Giovannim de Lito. jako důvod, že byl jednání přítomen Damianus prior eremi Sancte Crucis, sita in loco, qui vocatur Fons Avelani. Proč je právě tato skutečnost udivující? Je to tím, že osoba, která by nejlépe odpovídala uvedenému popisu, Petr Damiani, je podle dnes všeobecně uznávaného data úmrtí (únor 1072) již několik měsíců mrtvá. Spornou otázkou se již zabýval John Hower,37HOWE, John. Did St. Peter Damian die in 1073? A new perspective on his final days. Analecta Bollandiana. 2010, 128, s. 67–86. který zpochybnil dosud uznávané datum úmrtí Damianiho a s odkazem na možné florentské datování jej posunul až na únor 1073. Vedl ho k tomu uvedený záznam v placitu a další dvě skutečnosti. Podle nápisu v kostele San Donato v Citille (provincie Florencie) vysvětil tento kostel 21. října 1072 Petrus episcopus Romane aecclesiae cardinalis, tedy nejspíše právě Petr Damiani. Druhou skutečností je pak poslední uskutečněná cesta Petra Damianiho do Ravenny v roce 1072, která měla být podle jeho životopisce Jana z Lodi († 1106) vykonána z nařízení papeže Alexandra II., což by se ovšem muselo stát až po smrti vzdoropapeže Honoria II. a ravennského arcibiskupa Jindřicha, kteří sice zemřeli v průběhu roku 1072, ale přesné datum není známo.

2.3 Matylda Toskánská a spor o dědictví

Digesta byla využita k vyřešení sporu v Marturi v roce 1076 jen necelý měsíc před smrtí Beatrix Barské. Nordillo, který spor dle ustanovení Digest posoudil, je v placitu jasně označen za zástupce Beatrix, nikoli Matyldy.38„His peractis, supradictus Nordillus, predicte domine Beatricis missus, lege Digestorumc libris inserta considerata, per quam copiam magistratus | non habentibusd restitutionem in integrum p(re)tor pollicetur.“ Spor tak musel být vyřešen na základě právních ustanovení, která Beatrix sama znala a proti jejichž použití by nic nenamítala. Je tedy víc než pravděpodobné, i vzhledem k bohaté soudní praxi Beatrix, že byla s obsahem alespoň části z knih Digest obeznámena, nejspíš byla sama i jejich majitelkou. Stejně tak byl jejich obsah znám její dceři Matyldě, která se účastnila řady soudních jednání po boku své matky. Ostatně právě Matyldě bývá, na základě jedné pasáže z díla Chronicon německého kněze Burcharda z Ursbergu († 1230/1?), přisuzována role patronky Irneria († snad 1130),39„Eisdem quoque temporibus dominus Wernerius libros legum, qui dudum neglecti fuerant nec quisquam in eis studuerat, ad petitionem Mathilde comitisse renovavit et, secundum quod olim a dive recordationis imperatore Iustiniano compilati fuerant, paucis forte verbis alicubi interpositis eos distinxit.“ In: BURCHARD VON URSBERG. Chronicon. In: HOLDER–EGGER, Oswald – SIMSON, Bernhard von (ed.). MGH. SS rer. Germ. in us. schol. Hannover – Lipsko, 1916, s. 15–16. učitele římského práva, zakladatele školy glosátorů a údajného znovusestavitele Justiniánových právních sbírek.40O životě a díle Irneria toho víme poměrně málo. Již v průběhu středověku upadlo jeho jméno do zapomnění a o jeho znovuobjevení se zasloužila až německá romanistika konce 19. století, především pak Hermann Kantorowicz. In: GREGOR, Martin: Škola glosátorov a škola komentátorov v procese recepcie rímskeho práva v stredoveku. Historia et theoria iuris. 2015, roč. 7, č. 1, s. 23. Otázka, jak se Irneriovi podařilo Digesta opět sestavit, tedy z jakých rukopisů či jejich případných zlomků vycházel, je dodnes opředena velkou řadou hypotéz.
Je otázkou, co mohla Matylda Toskánská sledovat podporou Irneriova bádání v oblasti římského práva. Snad předpokládala, že opětovným zkompletováním římských právních sbírek a umožněním jejich veřejného studia by došlo k rozšíření znalosti římského práva i za hranice jejího panství na úkor dosud uplatňovaného práva salického41O skutečnosti, že Matylda, stejně jako její matka, žila podle práva salického se lze dočíst v nejednom právním dokumentu, např. v darovací listině z 19. ledna 1072 nebo v darovací listině z 18. srpna 1073. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 42–45; 66–69. a lombardského. Zajištěním obecné platnosti římského práva by pak mohla dosáhnout potvrzení vlastních práv a politických ambicí.
V únoru 1076, smrtí Gottfrieda Hrbatého, skončilo Matyldino první manželství. Matylda neměla žádné potomky, a tak pro případ své smrti věnovala panství svého otce papeži Řehoři VII. Přála si, aby se papež stal hlavou obnovené Římské říše. Nicméně podle salického práva se následnictví předává výhradně v mužské linii a ženy mají právo pouze na přenesení dědictví, tj. že dědičky rodu mohou, pokud jsou jeho posledními členkami, přenést dědictví na potomky mužského pohlaví. Právní nárok na dědictví tak přecházel po Matyldině otci na jejího nevlastního otce, dolnolotrinského vévodu Gottfrieda III. († 1069), a po jeho smrti mohl prostřednictvím Matyldy připadnout jejím synům. Nicméně po konci druhého bezdětného manželství s Welfem II. Bavorským (1095) přecházel nárok na dědictví do rukou Jindřicha V., který byl její nejbližší mužský dědic (byl to Matyldin bratranec), stejně jako král a císař Svaté říše římské. Justiniánův zákoník však právo dcery na dědictví po otci uznával. Prosazení silného právního systému, který by zaručoval Matyldino přání stran jejího majetku, mohlo být silným motivem pro podporu Irneriova studia římských právních textů.42SPIKE, Michele K. Tuscan Contess: The Life and Extraordinary Times of Matilda of Cannossa. New York 2004, s. 255–257. V donaci ze 17. listopadu 1102 Matylda znovu zopakovala své přání darovat všechny své majetky církvi.43Donatio: „omnia bona mea“ – Canossa 1102, novembre 17. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 240–243. Po její smrti (1115), nikoli překvapivě, vznikl mezi papežem a císařem spor o její dědictví. Papež prosazoval vůli hraběnky, císař naopak tvrdil, že se jedná o léno, které se má navrátit zpět do jeho držení. Spor se táhl dlouhé roky. Ještě v roce 1209 se Ota IV. Brunšvický († 1218) zavázal před svou korunovací v Římě respektovat církevní jmění a zejména práva římské církve, včetně nároku na dědictví po Matyldě Toskánské, a to na Anconu a Spoleto.44DRŠKA, Václav – SUCHÁNEK, Drahomír. Církevní dějiny: Antika a středověk. Praha, 2013, s. 271.

Závěr

Vše nasvědčuje tomu, že citace z Digest z roku 1076 nebyla nahodilou odpovědí na vzniklou právní otázku. Při řešení sporu v Marturi členové tribunálu již přesně věděli, kterou část Digest je možné na posuzovaný případ použít. Pro přítomné nešlo o neznámý právní text, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že v placitu není ani zmínka o jakémkoli zpochybnění použít Justiniánův zákoník k vyřešení tohoto majetkového sporu. Placitum z Marturi je přímým důkazem toho, že Digesta byla ve druhé polovině 11. století, na rozdíl od období raného středověku, znovu využívaným právním textem. Stejně tak je dokladem toho, jak se již v předešlých desetiletích ukázalo, že římské právo se opět stalo podnětným zdrojem pro řešení právních disputací.
Do textu placita z Marturi je vepsána pro nás dnes první citace římského práva po mnoha stoletích. Její výjimečnost se však při zohlednění historických souvislostí nejeví natolik překvapující. Placitum by nemělo být vnímáno jako ojedinělý záznam o využití Digest. Naopak patří k rozsáhlé sérii právních textů vznikajících ve stejném období vycházejících z římského práva. Možná se nám jiné citace nedochovaly, možná jsme je zatím jen nenašli, v každém případě se ve své době jistě nejednalo o unikát.
Císař Justinián přetvořil římské právo do podoby, která dodnes formuje naše povědomí o něm. Nebyl to však on, kdo se zasloužil o jeho rozšíření a význam, který si uchovalo dodnes. Za to vděčíme společnosti a dějinným událostem 11. a 12. století.

Příloha

Placitum z Marturi

45SCHMITTER, Luciana Cambi. Carte della Badia di Marturi nell’ Archivio di Stato di Firenze (971–1199). Florencie, 2009, s. 77–78; 79. BREVE RECORDATIONIS, 1076 marzo 1–24, nel borgo di Marturi accanto alla pieve di Santa Maria.

– originální text

(SN) In Christi nomine. Brevis recordazionis [pro futu]ris temporibus ad memoriam habendam vel retinendam, qualiter in presenzia Nordilli | missi domine Beatricis ducatricis et marchionissę et Iohannis vicecomitis […]a, in iudicio cum eis residentibus Guillielmo iudice et Pepone legis doctore | et Rodulfo filio bone memorie Signori et Rolando filio bone memorie Rustici et Aldiberto filio bone memorie Baruncelli et Stefano filio bone memorie Petroni et Benzo | filio bone memorie Benzi et Segnoritto filio bone memorie Boniti et reliquis pluribus proclamavit Iohannes advocatus ecclesie et monasterio sancti Michaelis site in castello | qui vocatur Martuli, una cum prepositus Gerardo eiusdem ecclesie et monasterii adversus Sigizonem de Florentia de quibusdam terris et de ecclesia sancti Andreę sitis in loco Papaiano que | fuerunt Uuinizonis filius bone memorie Ugonis et ostendi[t cartulam] per quam predicto Uuinizores [istas Ugoni mar]chionib concessit, et quandam aliam qua continebatur | Ugonem marchionem easdem res prefato monasterio dedisse. Huic intenzioni prefatus Sigizo temporis prescriptionem obiecit dicens inter se suumque patrem predictas res per quadrainta | annorum curricula esse possessas. Quam Sigizonis excepzionem pars suprascripti cenobii allata replicazione infirmavit affirmans, infra prefata tempora huius litis | factam esse proclamationem. Et tribus idoneis hominibus productis, silicet Iohanne predicte ecclesie advocato et Stefano filio bone memorie Petroni, et Aldiberto filio bone memorie Baruncelli | dixerunt abatem Iohannem de predictis rebus marchioni Bonifazio, et Guidricum abatem duci Gotifredo et comitisse Beatrici proclamasse; et ita se iuraturos promiserunt. Et insuper | predictus Iohannes advocatus, tactis sacrosanctis evangeliis, iuravit [ut supra]; Stefano quoque et Aldiberto [suprascriptis] iurare volentibus, utraque pars consensit advocati | sacramentum sufficere. His peractis, supradictus Nordillus, predicte domine Beatricis missus, lege Digestorumc libris inserta considerata, per quam copiam magistratus | non habentibusd restitutionem in integrum p(re)tor pollicetur (= D. 4.6.26.4), restituit in integrum ecclesiam et monasterium sancti Michaelis de aczione omnique iure, quod amiserat | de terris et rebus illis, que fuerunt Uuinizonis de Papaiano, quas ipse Ugoni marchioni tribuit et Ugo marchio in ecclesiam sancti Michaelis contulit. Actum est | hoc anno ab incarnatione domini nostri Iesu Christi septuagesimo quinto post mille, mense marzio, indizione quartadecima; feliciter. Factum est hoc intus burgum, qui vocatur | Martuli prope plebem sancte Marie, territurio florentino; feliciter.
(SN) Addo fidem dictis scribens ego Nordilus istis.
a vynechání asi 15 písmen z důvodů skvrny
b chybí text z důvodů skvrny
c g v horní lince
d h v horní lince
  1. Placitum (it. placito; odvozeno z lat. placere – líbit se, zdát se vhodným, it. piacere – potěšení), ve středověku označení jednání, v němž panovník, vévoda, hrabě nebo jiný svrchovaný vládce spolu se soudci a hodnostáři rozhoduje v soudních sporech, toto právo mu přísluší na základě úřadu, který zastává. V širším slova smyslu také rozsudek soudu nebo označení dokumentu zaznamenávajícího průběh soudního jednání a rozsudek.
  2. Dnešní název je kostel San Rocco.
  3. Na dlouhou dobu poslední přímou citaci z Digest [Modestinus D 48.4.7.] si lze přečíst v dopise papeže Řehoře Velikého ze srpna roku 603. HARTMANN, Ludovicus M. (ed.). Gregorii I Papae Registrum Epistolarum. In: MGH SS II/3. Berlín, 1895, s. 414–418. Dostupné z: (https://archive.org/details/gregoriiipapaer00greggoog/page/n238) [cit. 10. 1. 2019].
  4. FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076. In: SANTARELLI, Umberto. La funzione del giudice nell’esperienza giuridica: lezioni di storia del diritto: anno accademico 1982–1983. Pisa, 1983, s. 181–182.
  5. HOFMEISTER, A. (ed.). Notae de Beatrice Ducissa Tusciae et Gisla. In: MGH SS XXX/2. Lipsko, 1934, s. 1443. Dostupné z: (https:// www.dmgh.de/de/fs1/object/goToPage/bsb00000883.html?pageNo=1443&sortIndex=010%3A050%3A0030%3A01 0%3A02%3A00#ES) [cit. 8. 1. 2019].
  6. SCHMITTER, Luciana Cambi: Carte della Badia di Marturi nell’ Archivio di Stato di Firenze (971–1199). Florencie, 2009, s. 53–60; 3. Charta Offersionis: 998 agosto 10, Marturi.
  7. Blíže k pojmu ususfructus (právo požívací) viz PAULY, Fr. August – WISSOWA, Georg. Paulys Real­Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft: Neue Bearbeitung. Band IX A, 1 (Vindelici–Vulca). Stuttgart, 1961, sl. 1137–1176 (heslo: Usus fructus).
  8. FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 189.
  9. Nebylo-li vlastnické právo k majetku žalobou uplatněno před soudem v určité promlčecí lhůtě, tak možnost soudního uplatnění zanikala, právo se promlčovalo. Držitel majetku se v takovém případě proti tvrzenému vlastníkovi bránil tzv. preskripcí dlouhého věku (praescriptio longi temporis), tedy že vlastník své právo po dlouhou dobu neuplatnil, a proto zaniklo a došlo k vydržení ze strany držitele. Mohlo pak dojít k vydržení řádnému, ke kterému se podle justiniánského práva vyžadovala doba držby 10 či 20 let, řádný důvod nabytí a dobrá víra držitele; nebo mohlo dojít k vydržení mimořádnému, ke kterému se vyžadovala u kostelů doba držby 40 let, dobrá víra v době nabytí držby a nebylo nutno prokazovat řádný důvod nabytí. Blíže viz například KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha, 1995, s. 178–179; PAULY, Fr. August – WISSOWA, Georg. Paulys Real­Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft: Neue Bearbeitung. Band VI, 1 (Ephoros–Eutychos). Stuttgart, 1907, sl. 1553–1565 (heslo: Exceptio).
  10. Restitutio in integrum v právu označuje navrácení v předešlý stav, tedy zamezení nechtěného negativního stavu, který nastal. Blíže viz PAULY, Fr. August – WISSOWA, Georg. Paulys Real­Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft: Neue Bearbeitung. Band I A, 1 (Ra–Ryton). Stuttgart, 1914, sl. 676–685 (heslo: Restitutio).
  11. SCHMITTER, Luciana Cambi. Carte della Badia di Marturi nell’ Archivio di Stato di Firenze (971–1199). Florencie, 2009, s. 79–80; 10. Pagina promissionis: 1076 marzo 1–24, Marturi.
  12. Ulpianus D 4.6.26.4. „Ait praetor: ,Sive cui per magistratus sine dolo malo ipsius actio exempta esse dicetur‘. Hoc quo? Ut si per dilationes iudicis effectum sit, ut actio eximatur, fiat restitutio. Sed et si magistratus copia non fuit, Labeo ait restitutionem faciendam. Per magistratus autem factum ita accipiendum est, si ius non dixit: alioquin si causa cognita denegavit actionem, restitutio cessat: et ita servio videtur. Item per magistratus factum videtur, si per gratiam aut sordes magistratus ius non dixerit: et haec pars locum habebit, nec non et superior ,secumve agendi potestatem non faciat‘: nam id egit litigator, ne secum agatur, dum iudicem corrumpit.“ In: KRÜGER, Paul – MOMMSEN, Theodor (ed.). Corpus Iuris Civilis. Vol. I. Berlín, 1889, s. 64.
  13. Paulus D 4.1.5. Nemo videtur re exclusus, quem praetor in integrum se restituturum polliceatur. BLAHO, Peter – SKŘEJPEK, Michal – VAŇKOVÁ, Jarmila – ŽYTEK, Jakub. Digesta seu Pandectae / Digesta neboli Pandekty: Fragmenta selecta / Vybrané části. Praha, 2015, s. 324–325. RADDING, Charles – CIARALLI, Antonio. The Corpus Iuris Civilis in the Middle Ages: Manuscripts and Transmission from the Sixth Century to the Juristic Revival. Leiden – Boston, 2007, s. 184.
  14. FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 184.
  15. RADDING, Charles – CIARALLI, Antonio. The Corpus Iuris Civilis in the Middle Ages: Manuscripts and Transmission from the Sixth Century to the Juristic Revival, s. 184.
  16. Za pomoc s překladem a s revizí českého překladu placita z Marturi děkuji doc. PhDr. Luboru Kysučanovi, Ph.D.
  17. Například u učenců jako Gian Vincenzo Gravina († 1718), Donato Antonio d’Asti († 1742), Arrigo Brenkman († 1736), opat Guido Grandi († 1742), Bernardo Tanucci († 1783) a u řady dalších. FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 180.
  18. RADDING, Charles – CIARALLI, Antonio. The Corpus Iuris Civilis in the Middle Ages: Manuscripts and Transmission from the Sixth Century to the Juristic Revival, s. 83.
  19. FIORELLI, Piero. Il Placito di Marturi del marzo 1076, s. 184–185.
  20. Lze se setkat i s variantami Wernerius nebo Guarnerius.
  21. McSWEENEY, Thomas J. – SPIKE, Michele K. The Significance of the Corpus Juris Civilis: Matilda of Canossa and the Revival of Roman Law. In: SPIKE, Michele K. Matilda of Canossa and the Origins of the Renaissance: An Exhibition in Honor of the 900th Anniversary of Her Death. Virginie, 2015, s. 22.
  22. Cartula confermationis – Calceraki 1072, Junii 7. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano: Documenti e lettere di Matilde di Canossa. Bologna, 2015, s. 46–49.
  23. V placitu se objevují dva zajímavé právní prvky, ač nevycházející z římského práva. Prvním je launechild, langobardský právní institut darování na oplátku, poskytnutého obdarovaným ve prospěch dárce. Dar pro dárce, který sice nedosahoval ani vzdáleně hodnoty daru, nicméně měl v symbolické rovině zaměnit darování s výměnou zboží, neboť darování bylo langobardským právem vnímáno jako snižování hodnoty dědictví. Později se launechild stal symbolickým potvrzením darování mezi živými. V tomto konkrétním placitu je launechild využit k potvrzení dohody stran. Jedná se zde o zlatý prsten a 30 luckých denárů. Druhým institutem je banno (latinsky bannum), které je institutem feudálního práva. V tomto konkrétním případě se jedná o pravomoc držitelů svrchovanosti, hraběnky a vévodkyně a hrabat, udělit potvrzené majetky v léno, aby si je již nikdo jiný nemohl nárokovat.
  24. LEGENDRE, P. La Summa Institutionum Iustiniani est in hoc opere. Frankfurt nad Mohanem, 1973, s. 91: „Queritur quare mutuum solum dicitur ab eo quod ex meo tuum fit, cum in pluribus aliis contractibus eueniat idem quod ex meo tuum fit. Solutio: propter usum frequentiorem quod generale est specialiter attribuitur huic sub nomine mutui, licet mutuum in certis contractibus dici posset. Et hoc secundum Peponem. Nos tamen aliter diffinimus [...].“
  25. Refutatio – Puntiglo 1078, febbraio 19. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 110–113.
  26. Opět se zde setkáváme s institutem launechildu, v tomto případě v podobě pallia (crosina, cenný tkaný plášť) určenému hraběti Ugovi a bannem uděleným Matyldou klášteru San Salvatore.
  27. „[...] Peponem et Albericum et Rodulfum et Bonecinum et Eginulfum et Hominemdei et Androinum et Michaelem advocatos Geronimi abbatis [...].“ In: Placitum – Ferarie 1080, Novembris 23. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 130–133.
  28. BLUM, O. J. (ed.). The Fathers of The Church Mediaeval Continuation: The Letters of Peter Damian 1–30. Vol. 1. Washington, D. C., 1989. Dopis 19, s. 171–193.
  29. K období sepsání dopisu viz BLUM, O. J. (ed.). Letters of Peter Damian, 1–30, Fathers of the Church: Mediaeval Continuation. Vol. 1, s. 171, pozn. č. 2.
  30. Blíže k uvedenému viz: TALANDA, Adam – PILAROVÁ, Terezie. Úvahy nad dopisem Petra Damianiho o stupních příbuzenství „ius romanum servus iuris canonici“. In: KNOLL. Vilém (ed.). Acta historico–iuridica Pilsnensia. 2017, č. 2. Římské právo a křesťanství. XIX. ročník „Konference českých a slovenských právních romanistů“. Plzeň 26.–27. 5. 2017. Plzeň, 2018, s. 108–121.
  31. CORTESE, E. Le grandi linee della storia guiridica. Řím, 2002, s. 208; HATTENHAUER, H. Evropské dějiny práva. Praha, 1998, s. 197, 200.
  32. Blíže k této problematice např. TAMASSIA, N. Le opere di Pier Damiano: Note per la storia giuridica del secolo undecimo. In: Atti del Reale Istituto veneto di scienze, lettere ed arti. 1902–1903, 62, s. 881–908.
  33. BLUM, O. J. (ed.). The Fathers of The Church Mediaeval Continuation: The Letters of Peter Damian 31–60. Washington, D. C., 1989. Dopis 51, s. 335–340.
  34. Ibidem, s. 338.
  35. Placitum – Colle de Vignolis, 1072 Julii 7. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano: Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 50–53.
  36. Beatrix a Matylda ve vile Colle di Vignoli (Perugie) u soudu vyslechly a potvrdily nároky kláštera Santa Croce ve Fonte Avellana na majetky uvedené advokátem Giovannim de Lito.
  37. HOWE, John. Did St. Peter Damian die in 1073? A new perspective on his final days. Analecta Bollandiana. 2010, 128, s. 67–86.
  38. „His peractis, supradictus Nordillus, predicte domine Beatricis missus, lege Digestorumc libris inserta considerata, per quam copiam magistratus | non habentibusd restitutionem in integrum p(re)tor pollicetur.“
  39. „Eisdem quoque temporibus dominus Wernerius libros legum, qui dudum neglecti fuerant nec quisquam in eis studuerat, ad petitionem Mathilde comitisse renovavit et, secundum quod olim a dive recordationis imperatore Iustiniano compilati fuerant, paucis forte verbis alicubi interpositis eos distinxit.“ In: BURCHARD VON URSBERG. Chronicon. In: HOLDER–EGGER, Oswald – SIMSON, Bernhard von (ed.). MGH. SS rer. Germ. in us. schol. Hannover – Lipsko, 1916, s. 15–16.
  40. O životě a díle Irneria toho víme poměrně málo. Již v průběhu středověku upadlo jeho jméno do zapomnění a o jeho znovuobjevení se zasloužila až německá romanistika konce 19. století, především pak Hermann Kantorowicz. In: GREGOR, Martin: Škola glosátorov a škola komentátorov v procese recepcie rímskeho práva v stredoveku. Historia et theoria iuris. 2015, roč. 7, č. 1, s. 23.
  41. O skutečnosti, že Matylda, stejně jako její matka, žila podle práva salického se lze dočíst v nejednom právním dokumentu, např. v darovací listině z 19. ledna 1072 nebo v darovací listině z 18. srpna 1073. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 42–45; 66–69.
  42. SPIKE, Michele K. Tuscan Contess: The Life and Extraordinary Times of Matilda of Cannossa. New York 2004, s. 255–257.
  43. Donatio: „omnia bona mea“ – Canossa 1102, novembre 17. CANOVA, Franco – FONANILI, Maurizio – SANTI, Clementina – FORMIZZI, Giordano. Documenti e lettere di Matilde di Canossa, s. 240–243.
  44. DRŠKA, Václav – SUCHÁNEK, Drahomír. Církevní dějiny: Antika a středověk. Praha, 2013, s. 271.
  45. SCHMITTER, Luciana Cambi. Carte della Badia di Marturi nell’ Archivio di Stato di Firenze (971–1199). Florencie, 2009, s. 77–78; 79. BREVE RECORDATIONIS, 1076 marzo 1–24, nel borgo di Marturi accanto alla pieve di Santa Maria.