Za Václavem Mezřickým
MORS VENIT VELOCITER
Za Václavem MezřickýmNěkdejší vědecký pracovník Ústavu státu a práva ČSAV doc. JUDr. Václav Mezřický, významná osobnost v oblasti enviromentalistiky a práva životního prostředí, zemřel 26. března.
První léta života Mezřického se pojí s Kolínem, kde se 11. listopadu 1934 narodil v rodině veterináře MVDr. Václava Mezřického, vyhlášeného porodníka hovězího dobytka, mj. autora díla Neplodnost skotu, její příčiny a tlumení (1936). Od mala se sžíval s venkovem v krajině uhlazené klidným tokem Labe a dotvářené tisíciletou činností lidí, nejen vzhledem k otcovu zaměstnání, ale i pod vlivem matky z rolnického rodu. Krátce po okupaci českých zemí se Václavu Mezřickému narodil bratr Jiří, kterého o pět let starší Václav v roce 1943 zachránil, když se ho kluk z Hitlerjugend ze sousedství pokoušel oběsit na okapové rouře. Otcova zvěrolékařská práce pro venkovské obyvatelstvo pomohla rodině přežít protektorátní léta s jejich potravinovou nouzí, ale zážitky z porážek zvířat zanechaly ve Václavovi, jak vzpomínal, „apokalyptický pohled na svět“. Od mala také vnímal sociální rozvrstvení ve společnosti, otcův odstup vůči venkovským zákazníkům, jejichž zvířata léčil, i sociální rozdíly mezi dětmi ve škole. Po válce četl Gisevia, Huxleyho, Peroutku, Churchillovy válečné projevy, vnímal následky únorového převratu v roce 1948 a následné politické procesy. Tyto zkušenosti formovaly vztah Mezřického k lidem i tehdejšímu politickému uspořádání. Soudil, že se bude „pohybovat v režimu, který má tak vražedné rysy jako nacismus“. Nevyhýbal se kontaktům s lidmi z různých společenských vrstev, ale přátele si vybíral pečlivě.
Po maturitě toužil po studiu filosofie, ale otec mu řekl, že „jediný filosof, kterého jsme měli, byl Masaryk“. A tak tedy začal Václav Mezřický v roce 1953 studovat v Praze práva. Leč krátce před státními závěrečnými zkouškami neobstál při třídněpolitických prověrkách a studium musel přerušit. Nastoupil vojenskou službu. Až poté mohl ve studiu pokračovat; promoval v roce 1960. Dalších pět let byl činný v advokacii. V roce 1965 vycestoval jeho bratr Jiří (architekt, projektant a posléze také úspěšný malíř) s manželkou do Rakouska; již se nevrátili (až na počátku devadesátých let začal Jiří Mezřický působit opět v českých zemích a na Slovensku). V souvislosti s politickým uvolněním, kdy byl na místo generálního prokurátora jmenován dosavadní předseda Městského sdružení advokátů v Praze JUDr. Miloš Čeřovský, vybral si Václava Mezřického jako tajemníka. V této funkci se kromě jiného podílel na rehabilitacích vězňů z padesátých let. Po okupaci Československa bylo jasné, že „hru prohráli“, a z nástupu Gustáva Husáka k moci si Mezřický vyvodil, že nastává drsnější režim. Když se Husák stal v dubnu 1969 prvním tajemníkem ÚV KSČ, opustil Václav Mezřický prokuraturu.
Tehdy Václav Mezřický nastoupil do Ústavu státu a práva ČSAV. Tak začala jeho akademická dráha. Kniha The Limits to growth: a report for the Club of Rome’s project on the predicament of mankind vzniklá pod vedením Donelly Meadowsové jako jeden z podkladů pro Konferenci OSN o životním prostředí člověka, která se konala ve Stockholmu v červnu 1972, vzbudila v Mezřickém zájem o enviromentalistiku. Nejvýznamnějším tehdejším počinem na tomto poli byl Mezřického podíl na založení Ekologické sekce v rámci Biologické společnosti při ČSAV v prosinci 1978 společně s Bedřichem Moldanem, Bedřichem Hadačem, Pavlem Trpákem, Věroslavem Samkem a dalšími. Sekce vznikla jako základna pro setkávání odborníků z různých oblastí nad ekologickými tématy. Členové sekce se systematicky zabývali všemi aspekty životního prostředí z pohledu přírodních, společenských i humanitních věd. Lidé ze sekce zpracovali na žádost z úřadu federální vlády Rozbor ekologické situace v Československu. Byla vyhotovena v roce 1984 ve dvaceti exemplářích. Některé její závěry byly dosti alarmující. Mezřický jeden výtisk okopíroval a předal disentu. Odtud si zpráva našla cestu do zahraničí; zveřejněna byla v Le Monde a dalších médiích. Tím si Mezřický vysloužil pozornost Státní bezpečnosti.
Práce v Ekologické sekci si Mezřický vážil. Věnoval jí mnohem víc úsilí než aktivitám pro Ústav státu a práva, jehož činnost za normalizace hodnotil kriticky. Odráží se to i na publikačních výstupech v Právníku, na jehož stránkách se Václav Mezřický začal projevovat až v osmdesátých letech, a to ještě jen sporadicky. Nejprve zde uveřejnil stať nazvanou Teoretická východiska a metoda empirických výzkumů činnosti státních orgánů státní moci a správy ČSSR provedených v letech 1974–1978 Ústavem státu a práva ČSAV a Ústavem státní správy při vládě ČSSR (1981, CXX, s. 807 a násl.). Nesrovnatelně významnější je kritická studie napsaná Václavem Mezřickým společně s Janem Jeníkem a Evou Kružíkovou analyzující stav životního prostředí a nedostatečnou úroveň jeho právní ochrany pod názvem Systémové a právní problémy ochrany přírody (1986, CXXV, s. 387 a násl.) Kromě toho Mezřický publikoval v Právníku již jen několik kratších prací (recenze a zprávy z vědeckých seminářů). S prací Mezřického v Československé akademii věd se pojí obsáhlá publikace autorského kolektivu vedeného právě Václavem Mezřickým nazvaná Životní prostředí – věc veřejná i soukromá (Práce, 1986), recenzovaná příznivě v našem časopisu Zdeňkem Masopustem (1987, CXXVI, s. 957 a násl.) a překlad Ekologické syntézy od Paula Duvigneauda (Academia, 1988). Avšak ani poté, co se Mezřický rozloučil s Ústavem státu a práva, na Právníka nezanevřel. Připomeňme alespoň stati Hodnocení důsledků investic pro životní prostředí (1990, CXXIX, s. 193 a násl.) nebo Základní otázky kodifikace životního prostředí (2005, CXLIV, s. 209 a násl.), kde byl spoluautorem, a jeho poslední studii Současné globální problémy a perspektivy globálního řízení (2006, CXLV, s. 939 a násl.) dokládající, kam se v této době obrátil autorův badatelský interes.
V létě 1990 se stal Václav Mezřický prvním náměstkem českého ministra životního prostředí Bedřicha Moldana. Společně s ním se Mezřický zasloužil o přípravu základní kostry environmentálních zákonů, které dodnes platí. Po výletu do světa politiky začal Václav Mezřický působit od roku 1991 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde se přičinil o vznik ústavu a posléze katedry práva životního prostředí, kterou – byv v roce 1993 habilitován po obhajobě práce Teorie a praxe ekologické politiky – několik let vedl. K tehdejším poměrům na fakultě byl dosti kritický a ještě v roce 2002 to dával i veřejně najevo. Z té doby pochází větší počet Mezřického prací k problematice životního prostředí a globalizace. Právník přinesl recenze knih Základy ekologické politiky (1996, CXXXVI,
s. 366 a násl.), Enviromentální politika a udržitelný rozvoj (2006, CXLV, s. 861 a násl.) a Globalizace a globální problémy (2007, CXLVI, s. 1056 a násl.).
Václav Mezřický nebyl aktivní jen na pražské právnické fakultě, ale přednášel i v řadě dalších institucí v tuzemsku a také v zahraničí od Floridy po Čínu. V letech 2007/2008 působil jako generální sekretář Ústavního soudu.
Ve čtvrtek 29. března se s Václavem Mezřickým naposledy rozloučili jeho nejbližší v evangelickém kostele v Kutné Hoře. Odešel člověk, který si vážil přírody jako hodnoty, kterou je nutné chránit v zájmu nás samotných, muž s opravdovou starostí o naši existenci na Zemi, vědec, který usiloval vyvolat v myslích všech, kdož mu naslouchali, cosi zajímavého a přínosného.