Význam provokací pro koncepci určovací žaloby
K přijetí určovací žaloby jako obecného nástroje ochrany došlo ve středoevropském prostoru převážně až v průběhu 19. století. Pochyby o místu určovací žaloby v právním řádu vymizely až s jejím uzákoněním v celoněmecké procesní kodifikaci z roku 1877. Česká právní úprava – zprostředkovaně přes rakouské právo – na německou koncepci navazuje. Její podoba je přitom vyústěním vývoje určovacích nástrojů, jež do té doby alespoň částečně zajišťovaly funkci určovací žaloby. Především šlo o provokační žaloby (zvané také provokace nebo vyzývací žaloby). Určovací žalobou měly být provokace nahrazeny. Text se proto věnuje otázce podílu provokací na přijetí a podobě – českou právní úpravou přejaté – německé koncepce určovací žaloby. Provokační žaloby ovlivnily jako negativní vzor zakotvení požadavku právního zájmu na určení a jeho naléhavosti. Naopak nelze dovozovat, že by subsidiarita provokací mohla sama o sobě sloužit jako argument pro závěr o subsidiaritě určovací žaloby. Přestože provokační žaloby neměly větší přínos pro volbu formulace předmětu určení, kterým podle aktuální právní úpravy může být jen právní poměr (respektive právo), lze jejich prostřednictvím podpořit snahy o jeho další rozšíření.