Mezinárodněprávní přičitatelnost aktů způsobených nasazením autonomních kapacit kybernetické obrany
Rozmach AI technologií se dotkl mnoha odvětví, kybernetickou bezpečnost nevyjímaje. Nekonečný boj mezi útočníky a obránci klade stále vyšší nároky na rychlost a nutná interakce mezi člověkem a softwarem je proto limitující. A přestože se zatím není nutné bát systémů po vzoru Skynet z filmu Terminátor, autonomní kapacity schopné kybernetických útoků již existují. Je tak na místě se zaměřit mimo jiné i na to, jak může jejich nasazení ovlivnit stávající právní řád. Autor se v tomto článku konkrétně zaměřuje na otázku, jakou výzvu představuje nasazení autonomních kapacit kybernetické obrany pro možnost přičítání kybernetických útoků státům podle mezinárodního práva. V prvé řadě se zaměřuje na rozvoj stávajících kapacit a vylučuje, alespoň prozatím, nutnost zaobírat se plně autonomními systémy, které by si samy volily cíle. Místo toho se více zaměřuje na povahu kontroly nad autonomní kapacitou a dochází k názoru, že navzdory tomu, že autonomní systémy mohou činit dílčí kroky samostatně, stále se jedná jenom o pokročilý nástroj, který slouží potřebám lidí, případně států. Na základě této myšlenky se pak zabývá odpovědností za akty způsobené nasazením autonomních kapacit a jejím potenciálem sloužit jako základ přičtení, což nakonec kombinuje s přičítacími pravidly dle mezinárodněprávní odpovědnosti států a shledává, že tato kombinace je kompatibilní. Zapojení nestátních aktérů ovšem zůstává problematické i v tomto kontextu, stejně jako v případě „tradičních“ kybernetických útoků.