Rada bezpečnosti OSN a užití síly v mezinárodním právu: 80 let formování iuris ad bellum
Rada bezpečnosti OSN, ustavená v závěru druhé světové války jako jeden z hlavních orgánů OSN a vybavená dosud nejširšími donucovacími pravomocemi v dějinách, byla koncipována na základě předpokladu, že zajištění mezinárodní bezpečnosti vyžaduje zásadní odklon od tradiční praxe, v níž bylo rozhodování o použití síly výlučně v pravomoci států. Tvůrci Charty OSN předvídali kolektivní zajištění bezpečnosti prostřednictvím iuris ad bellum, kdy by o použití síly rozhodoval (téměř výhradně) orgán mezinárodní organizace s širokou diskreční pravomocí. Právě prostřednictvím kolektivního rozhodovacího procesu Rada bezpečnosti OSN formovala mezinárodněprávní normativitu regulující použití ozbrojené síly. S ohledem na osmdesát let institucionální praxe článek identifikuje a analyzuje některé zásadní posuny v oblasti užití síly, v nichž Rada bezpečnosti sehrála klíčovou roli. Patří mezi ně původně kontroverzní, dnes však již ustálené, delegování donucovacích opatření podle kapitoly VII; postupné rozšiřování výkladu pojmu „hrozba mezinárodnímu míru a bezpečnosti“, které umožnilo širší uplatnění těchto opatření; sporné situace údajného či mlčky uděleného zmocnění, jež se dotýkají samotného jádra zákazu užití síly dle článku 2 odst. 4 Charty OSN; a rovněž postupně se rozšiřující výklad práva na sebeobranu – práva, které Rada bezpečnosti v některých případech sama uznala a potvrdila. Souhrnně se článek pokusí ukázat, jak osmdesátiletá praxe Rady bezpečnosti ovlivnila výklad, rozvoj a prosazování iuris ad bellum – přičemž tento vývoj v některých aspektech vedl k posílení, v jiných naopak k oslabení tohoto režimu, jehož je Rada sama nedílnou součástí.