Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů v českém právním prostředí ve světle novelizované právní úpravy a recentní rozhodovací praxe
Cílem článku je představit českou právní úpravu a rozhodovací praxi týkající se procesu uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, na které dopadá Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Důraz bude kladen zejména na současnou judikaturu, podle níž cizí rozhodčí nálezy, jež podléhají režimu Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, nelze bez dalšího vykonat v exekučním řízení prostřednictvím soudních exekutorů, neboť absentuje řízení o uznání. V článku bude pojednáno o možnosti vést zvláštní řízení o uznání cizích rozhodčích nálezů ve světle novelizované právní úpravy. Pozornost bude věnována i úpravě požadavku na prohlášení vykonatelnosti cizích rozhodčích nálezů, na které dopadá Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Dále bude zohledněna současná právní úprava týkající se výkonu tuzemských rozhodčích nálezů a cizích soudních rozhodnutí, která jsou považována za automaticky vykonatelná na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie. V závěru bude vyhodnoceno, zda je současná právní úprava a rozhodovací praxe týkající se výkonu cizích rozhodčích nálezů v souladu s čl. III Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, jenž zapovídá zvýhodnění domácích rozhodčích nálezů oproti rozhodčím nálezům cizím.