Může být právnická osoba svéprávná?
Článek vychází z úvahy, že svéprávnost právnické osoby úzce souvisí s tím, jak může být teoreticky konstruováno právní jednání právnické osoby. Právní jednání právnických osob může být totiž vystavěno jak v souladu s teorií fikce, tak s teorií organickou. Proto jsou analyzovány obě teorie a důsledky, ke kterým by jejich důsledná aplikace vedla. Pokud by se organická teorie vzala doslova, potom by to muselo znamenat, že každému člověku, který je orgánem právnické osoby, musí právo předepisovat povinnou schizofrenii. „Já“ takového člověka se podle práva musí rozštěpit, neboť v okamžiku, kdy jedná jako orgán právnické osoby, nepoužívá „vlastní rozum a vůli“, nýbrž je pouhým médiem, jehož prostřednictvím je projevován rozum a vůle právnické osoby. V takovém případě by však nikdy nemohlo dojít ke konfliktu zájmů mezi právnickou osobou a člověkem, který jedná jako její orgán. Skutečnost, že ke konfliktu zájmů mezi právnickou osobou jako zastoupenou a jejím orgánem jakožto zástupcem často dochází, svědčí tomu, že se teorie fikce jeví jako správnější, neboť vůle konkrétní fyzické osoby se pouze „považuje“ za rozum a vůli osoby právnické, aniž by se „reálně“ tvrdilo, že jde o vlastní rozum a vůli této právnické osoby. Tím lze také vysvětlit, proč právnická osoba nemůže být na rozdíl od osoby fyzické v pravém slova smyslu nikdy svéprávná. Rozum a vůle právnické osoby se totiž budou zároveň vždy přičítat jiné fyzické osobě, která jen proto, že je orgánem právnické osoby, svoji právní osobnost rozhodně neztrácí. Z toho důvodu budou rozum a vůle právnické osoby vždy „cizím rozumem a vůlí“, neboť vždy zároveň pochází od „cizí“ osoby. Z tohoto pohledu právnická osoba svéprávná být nemůže, za svéprávnou může být leda považována.