Kauzalita a rozsah odpovědnosti
Nový občanský zákoník (o. z.) ponechává tradičně vymezení příčinné souvislosti na judikatuře a právní teorii. Vzdor „mlčení“ zákona mohou ale vést změny, které stojí v pozadí o. z., k odlišnému pojetí kauzality, než které u nás doposud panovalo. Cílem tohoto článku je načrtnout do značné míry originální teorii kauzality, a to na základě analýzy dvou klíčových reformních momentů o. z. Konkrétně se autor snaží domyslet, co může pro kauzalitu znamenat deklarovaný 1) odklon od materialismu a 2) příklon k idealistické západní tradici, který přijetí o. z. pravděpodobně provázel. Na příkladu mimosmluvní odpovědnosti za újmu způsobenou vlastním zaviněním (§ 2910 o. z.) autor článku pomocí historické, doktrinální a srovnávací metody dokládá, že kauzalitu lze dnes chápat jako dvojstupňový ideální test faktické a právní souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem újmy. Faktická kauzalita je v takové koncepci nicméně jen měřítkem negativním. Pozitivní měřítko právní souvislosti (adekvátnosti/rozsahu odpovědnosti) pak podle autora plyne přímo ze zákona a je jím hned dvakrát presumované ideální měřítko předvídatelnosti škodního následku z hlediska rozumného průměrného člověka, respektive osoby průměrných vlastností. Každá tato domněnka hraje svou roli při posuzování jiné příčinné souvislosti (buď ve vztahu k první újmě, nebo k následné újmě). Nastíněná teorie může navíc výrazně posílit procesní postavení poškozeného.