Půlstoletí od rozsudku Costa/ENEL: je unijní právo (stále) zvláštním právním řádem?
Současné unijní právo splňuje všechny znaky, jimiž právní věda definuje pojem právního řádu. Je soudržným, formálním, uceleným, úplným a efektivním souborem závazných pravidel upravujících chování Unie, jejích členských států i osob, jež Unii podléhají. Uchovává si rozhodující vliv v poměru k vnitrostátnímu právu. Je vůči němu v postavení „ústředního systému“ a usměrňuje chování členských států i obsah jejich právních řádů. Disponuje k tomu účinnými procesními i sankčními prostředky. Přes občasné „revolty“ jednotlivých členských států a jejich ústavních soudů zatím nebyla nezávislost unijního právního řádu v ohledu práva vnitrostátního vystavena závažnému ohrožení. Vztahy mezi unijním právem a právem mezinárodním jsou naopak mnohem složitější. Soudní dvůr před půlstoletím komunitární právo poněkud voluntaristicky z mezinárodního práva vydělil a přesunul je k právu vnitrostátnímu. V důsledku toho se právo ES/EU stalo satelitním systémem mezinárodněprávního řádu. Část členských států, některé ústavní soudy, ale i judikatura ESLP zacházejí v určitých ohledech s unijním právem jako s tzv. autonomním režimem, propojeným s obecným mezinárodním právem. To s sebou nese, že ve vztazích mezi Unií a členskými státy, jakož i mezi členskými státy v rámci působnosti unijního práva, jsou právně relevantní pravidla obecného mezinárodního práva. Ta nesystémově vytvářejí konkurenci unijní úpravě a erodují působnost zásad výlučnosti a přednosti unijního práva, na nichž je jeho nezávislost založena. Soudní dvůr na toto ohrožení nezávislosti unijního právního řádu reagoval ve svém posudku slučitelnosti návrhu dohody o přistoupení EU k EÚLP s primárním unijním právem. Tento posudek lze označit za „manifest“ autonomie unijního právního řádu.