K otázce poskytování azylu a ochrany židům v historii
Názvem článku jeho autoři navozují dojem, že je věnován historickému vývoji ochrany židů, a že poskytování azylu židům je jednou z jejích forem. Ve skutečnosti je článek zároveň historií jejich pronásledování a útisku a ukázkou toho, že azylové právo, tak jak se historicky vyvíjelo, bylo limitujícím faktorem jejich ochrany. Článek na základě historických pramenů názorně ukazuje, jak nejisté bylo po staletí postavení židů ve společnosti: církev na jedné straně zakazovala poskytovat židům azyl, v téže době ale papežové vydávají konstituce k jejich ochraně, a stejně ambivalentní byl postoj světské moci k nim, když panovníci sice židy chránili různými privilegii či ochrannými listinami, sami však tuto ochranu nejednou porušovali vyháněním židů ze země. Autoři článku nacházejí v historických pramenech dostatek dokladů toho, že přítomnost židů ve společnostech nebyla pouze trpěným nutným zlem, bývali totiž do měst výslovně zváni a nebylo to vždy jen z vůle panovníka, jehož šlechetnost při poskytování ochrany židům byla zhusta podněcována fiskálními zájmy, zejména potřebou zajistit trvalý zdroj příjmů do pokladny. K dovršení historického procesu ochrany židů pak podle autorů nepochybně došlo založením Izraele jako židovského státu a zejména pak uzákoněním práva každého žida na návrat (azyl) do Izraele.