Prezident republiky a zastupování státu navenek
Článek pojednává o zastupování státu navenek hlavou státu, která ve své osobě z tradice reprezentuje stát podle norem mezinárodního práva. To ji však nezbavuje povinnosti, upřesňuje autor článku, činit přitom veškeré kroky v souladu s vnitrostátním právním řádem, a z logiky věci se tak článek do jisté míry stává též pojednáním o výkonu této funkce jinými orgány či činiteli státu. Článek je uveřejněn v renomovaném odborném právnickém časopisu, nicméně nepochybně by mohl zaujmout i ty čtenáře neprávníky, kteří si povšimli pro ně nepochopitelné kakofonie, jež z úst ústavních činitelů nejednou zaznívá, jde-li o posouzení otázky, byl-li k tomu či onomu aktu reprezentace státu navenek oprávněn prezident, premiér či ministr zahraničí, když podle pravidla stanoveného Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z roku 1969 nikdo z nich pro svou reprezentaci nepotřebuje žádné plné moci (v živé paměti jsou nesouhlasné reakce politiků na projevy prezidenta Havla a jejich snaha vnutit mu přednášení jen stanovisek projednaných s vládou, stejně jako odmítání prezidenta Klause vyhovět návrhu vlády na pověření osmi velvyslanců pro jeho nesouhlas s jednou osobou, či poněkud překvapivé uznání albánské Republiky Kosovo rozhodnutím vlády o navázání diplomatických styků, a to přes nesouhlas prezidenta Klause). Autor článku správně zdůrazňuje, že spor o prezidentské pravomoci v jednotlivých případech je fakticky sporem o dělbu moci, a uvádí několik zajímavých přístupů k jeho řešení v některých konkrétních případech, nicméně jeho závěr, že moc je dělena mezi řadu státních orgánů, a že je nutné to respektovat i v rámci mezinárodních vztahů, kde má významné postavení prezident republiky, pevné vodítko pro vymezení vzájemných vztahů ústavních činitelů při zastupování státu navenek neposkytuje.