Když se práva berou vlažně: Přímá aplikace katalogu základních práv z Ústavní listiny v judikatuře prvorepublikového Nejvyššího správního soudu
Tento článek analyzuje judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu z let 1921 až 1938, aby zjistil, zda ustanovení o základních právech z československé ústavní listiny z roku 1920 byla přímo aplikovaná. K tomuto účelu byla analyzována judikatura k § 113 odst. 2 ústavní listiny (stanovící důvody pro rozpuštění spolku), k § 122 až 125 téže listiny o svobodě vyznání a k § 106 a 128 téže listiny zakotvující zásadu rovnosti. Závěry analýzy jsou, že případů přímé aplikace katalogu základních práv v judikatuře NSS není mnoho, protože většina ustanovení katalogu základních práv ústavní listiny předpokládala, že budou provedena „běžnými“ zákony či na jejich základě i podzákonnými právními předpisy. V článku zkoumaná ustanovení lze rozdělit do dvou skupin: V první skupině se nacházejí ustanovení § 113 odst. 2, § 122 až 125 ústavní listiny, protože přímo aplikována byla, byť šlo dle mého názoru spíše o restriktivní aplikaci těchto ustanovení. V judikatuře nalezneme i případy, kdy NSS rozhodl i o alespoň částečné derogaci předpisů, které byly vydány před přijetím ústavní listiny, pro rozpor s těmito ústavními ustanoveními, což soudu umožňoval čl. IX. uvozovacího zákona k ústavní listině. Do druhé skupiny patří § 106 a 128 ústavní listiny, protože většinou přímo aplikovaná nebyla, přičemž je otázkou, zda těch několik případů přímé aplikace i těchto ustanovení máme chápat jako změnu přístupu soudu (která se projevila ve druhé polovině třicátých let), anebo jako výjimku. V těch několika málo případech přímé aplikace i těchto ustanovení Nejvyšší správní soud neprováděl vlastně žádný „test diskriminace“, byť v nějaké „zárodečné“ formě.