Právo na životní prostředí v dalších evropských zemích

Belgie 

Francie

Ve Francii je právo každého „žít ve vyváženém a zdraví příznivém životním prostředí“ zakotveno v čl. 1 samostatného ústavního dokumentu nazvaného Charta životního prostředí. Charta byla schválena v r. 2005 a v 10 článcích upravuje ústavní základy ochrany životního prostředí. Právo je doplněno výslovně uloženou povinností všech osob „podílet se na ochraně a zlepšování životního prostředí“ podle čl. 2 Charty. Ohledně právní povahy a dovolatelnosti práva na životní prostředí se od počátku ve Francii vedla živá akademická debata, rozhodující pro skutečné uplatňování práva je však postoj soudů. Z pohledu jejich převážně konzervativního náhledu na environmentální problematiku je třeba říci, že Charta začala jako prostředek pro kontrolu ústavnosti legislativy i jako argumentační podklad využívaný ve správních řízeních fungovat zprvu velmi opatrně a její vliv a význam narůstá poměrně pomalu – nejvyšší soudní instance jen velmi pozvolna a postupně přebírají progresivní názory na výklad práv obsažených v Chartě, vyjádřené různými komentátory v době přípravy Charty a krátce po jejím vstupu v účinnost. Zajímavý je ostatně též rozdíl mezi progresivním přístupem nižších správních soudů a velmi konzervativním postojem nejvyšších instancí.

Práva zakotvená v Chartě včetně práva na životní prostředí byla sice po počátečním váhání nejvyššími soudy výslovně uznána co do své plné ústavní hodnoty, avšak přímá dovolatelnost je právu na životní prostředí zatím upírána, s výjimkou nedávného uznání možnosti opírat se při tvrzení nezákonnosti správního aktu přímo o čl. 1 Charty (2014). Praktický význam práva na životní prostředí je omezen tím, že mu zatím nebyl přiznán status tzv. základní svobody ve smyslu čl. 521-1 francouzského zákoníku správního soudnictví, což by umožňovalo žádat o okamžitá opatření v případech porušení zákonů k ochraně životního prostředí; takový výklad se zatím podařilo prosadit pouze v některých jednotlivých případech nižších správních soudů, nikoli však na úrovni Státní rady.

Z případů řešených oněmi nižšími správními soudy stojí za zmínku zejména vůbec první případ, kdy bylo právo na životní prostředí podle Charty aplikováno, a to hned dva měsíce po jejím vstupu v účinnost, a ve prospěch životního prostředí. Případ tak vzbudil mnohé naděje, které však bohužel další judikaturou nebyly naplněny. Šlo o rozhodnutí, jímž byla správním soudem  v Châlons en Champagne na základě čl. 521 zákoníku správního soudnictví s okamžitou platností zastavena techno-party pořádaná ve volné přírodě v oblasti Champagne. Daná lokalita patřila mezi chráněné oblasti Natura 2000, a žalobci se dovolávali práva na životní prostředí ve smyslu čl. 1 Charty. Předmětem soudního posuzování tedy v daném případě bylo, zda právo na životní prostředí podle Charty má charakter tzv. základní svobody. Správní soud shledal, že pořádání techno-party v daném případě porušuje základní svobodu – právo na životní prostředí ve smyslu čl. 1 Charty životního prostředí a že vzhledem k velmi vysoké přírodní hodnotě dané lokality a závažnosti zásahu je rovněž splněna podmínka naléhavosti. Dále konstatoval, že prefekt dané oblasti tím, že proti konání akce nic neučinil, zasáhl závažným a nezákonným způsobem do téže základní svobody, a přikázal mu neprodleně vykonat všechny kroky potřebné k okamžitému zákazu jejího pokračování.

V rámci abstraktní kontroly ústavnosti zatím nehrálo ustanovení čl. 1 Charty žádnou roli, v tom smyslu, že žádné zákonné ustanovení nebylo doposud prohlášeno za rozporné s čl. 1 Charty. Nový rozměr nicméně nabylo právo na životní prostředí díky zavedení procedury posteriorní kontroly ústavnosti (QPC – question prioritaire de constitutionnalité), v němž lze žádat přezkum souladu již účinného ustanovení zákona (nikoli rozhodnutí) Ústavní radou, ovšem nejvýraznějších výsledků dosáhla tato procedura v případě čl. 7 Charty (účast veřejnosti), kde vedla k přijetí zákonné úpravy provádějící ústavní právo, zatímco k bližšímu osvětlení práva na životní prostředí zatím tento mechanismus nevedl.

Finsko 

• povýšení ochrany životního prostředí na ústavní úroveň;
• vyslání jasného signálu pro zákonodárce co do přijímání nové environmentální legislativy i revize legislativy existující;
• svěření úkolu usilovat o zdravé životní prostředí orgánům veřejné správy při naplňování jejich kompetencí;
• plnění úlohy interpretačního vodítka při výkladu zákonů i při rozhodování konkrétních případů.

Španělsko

Španělsko patřilo mezi první země v Evropě, které vnesly do své Ústavy základy ochrany životního prostředí včetně práva na životní prostředí. V článku 45 je zakotveno právo každého „užívat vhodného životního prostředí pro osobní rozvoj, jakož i povinnost ho chránit“. Právo na životní prostředí prošlo ve Španělsku za dlouhou dobu své existence určitým interpretačním vývojem. Zprvu bylo vykládáno výhradně jako směrnice instruující veřejnou správu a jako základní ekonomicko-sociální princip ve smyslu čl. 53 odst. 3 španělské Ústavy, tj. jako protipól k subjektivním právům a jako pravidlo, které nelze přímo aplikovat. Řada právních teoretiků hájila myšlenku uznání práva zakotveného v čl. 45 Ústavy jako veřejného subjektivního práva na užívání vhodného životního prostředí. Dokonce lze říci, že kolem systematického zařazení a právní povahy tohoto práva, zejména pak kolem otázky, zda právo užívat vhodného životního prostředí je subjektivním (a přímo vymahatelným) právem nebo „pouze“ oprávněným zájmem, resp. základním principem, se rozvinula bouřlivá akademická debata. Ta ovšem dospěla ke značné různosti argumentace i závěrů, aniž by soudní judikatura některý ze směrů interpretace potvrdila.

Vysoké soudy se doposud, navzdory více než 40-letému zakotvení tohoto základního práva v Ústavě, omezily pouze na potvrzení normativní hodnoty tohoto ústavního práva, avšak případy opírající se o článek 45 Ústavy ve španělské judikatuře nenajdeme. Environmentální případy, pokud už byly řešeny za pomoci ústavních práv (a šlo zejména o případy hlukových zátěží), se doposud opíraly převážně o jiná základní práva – o právo na život a tělesnou integritu a o právo na ochranu soukromí.

Portugalsko

Ústavní zakotvení práva na životní prostředí v Portugalsku pochází z vůbec první vlny vnášení základů ochrany životního prostředí do ústavních dokumentů v Evropě, z r. 1976. Je obsaženo v rozsáhlém čl. 66, a to v podobě práva každého na zdravé a ekologicky vyvážené životní prostředí pro život člověka a povinnosti ho chránit. Podobně jako ve Španělsku, i v Portugalsku se doktrinální názory na právní povahu práva na životní prostředí značně různí a pohybují se od kvalifikace práva na životní prostředí jako subjektivního práva přes pojetí kolektivního práva až po obecný (veřejný) zájem. S trochou nadsázky lze až říci, že co právní vědec píšící o právu na životní prostředí, to svébytná teorie povahy a účinků tohoto práva. Zdůraznit je možno alespoň jeden společný prvek, kterým je velmi úzce chápané provázání mezi právem a povinností ve vztahu k životnímu prostředí, které je v portugalské doktríně velmi silně zakořeněno, a dokonce lze vnímat, že to může být povinnost, která stojí výše než právo, a která je právu v rámci této dvojice derecho-deber nadřazena. Je ovšem patrné, že ani v zemi, která má právo na životní prostředí zakotveno nejdéle v Evropě, není jeho pozice v ústavním řádu jednoznačná a dostatečně ujasněná.

Z judikatury je možno uvést jediný případ aplikace práva na životní prostředí podle čl. 66 Ústavy, zato však případ velmi zajímavý. Jde o tzv. případ vlaštovčích hnízd řešený portugalským Nejvyšším soudem v roce 2000. Je na něm zajímavé nejen to, že zde soud aplikoval právo na životní prostředí, ale i to, že se mu podařilo překonat antropocentrický výklad tohoto práva, k němuž se znění čl. 66 zdá směřovat. Za antropocentrické vyznění čl. 66 byl ostatně portugalský ústavodárce doktrínou i ekology zhusta kritizován, především z důvodu vztaženosti životního prostředí k člověku a o jeho charakterizování jako životního prostředí zdravého, což je obecně chápáno jako zdravé pro člověka. Ve zmíněném případu šlo o výskyt několika stovek vlaštovčích hnízd na průčelí budovy soudu ve městě Nisa. Kvůli hnízdění vlaštovek nebyla fasáda budovy řadu let čištěna a obnovována, až správa soudu rozhodla o odstranění hnízd, aby mohlo být průčelí renovováno, a o instalování prostředků, které by zabránily budoucímu hnízdění vlaštovek. Ekologické sdružení s názvem Fapas zažalovalo za zničení vlaštovčích hnízd portugalský stát. Správa soudu v Nise se bránila argumentem, že spady a nečistoty působené hnízděním vlaštovek na průčelí budovy mohly působit alergické reakce a jiná onemocnění zaměstnanců i návštěvníků soudu, a tím ponechání vlaštovčích hnízd zasahovalo do jejich práva na zdravé životní prostředí. Ekologické sdružení se svou žalobou v prvé ani druhé instanci neuspělo, ale Nejvyšší soud jakožto poslední instance předchozí rozhodnutí zrušil a konstatoval, že stát zničením vlaštovčích hnízd porušil článek 66 odst. 1 ústavy (právo na zdravé a ekologicky vyvážené životní prostředí) a několik dalších ustanovení environmentálních předpisů, a přikázal odstranění všech prostředků, které měly zabránit vlaštovkám v dalším hnízdění na budově. Tedy nikoli hnízdění vlaštovek, ale naopak ničení hnízd vedlo k porušení lidského práva na životní prostředí. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí nařkl předchozí instance z antropocentrismu a sám provedl velmi strukturovaný výklad článku 66 na základě důsledné analýzy faktů a zhodnocení dotčených zájmů. Mimo jiné konstatoval, že

„[s]tát nemůže ústavně založit právo na životní prostředí, obhajovat politiku v oblasti životního prostředí, mezinárodní smlouvy, které ho váží prováděním legislativních opatření na ochranu volně žijících živočichů, a následně svým konkrétním činem to vše popřít.“

V portugalském právu je pozoruhodné rovněž zakotvení tzv. veřejné žaloby (actio popularis), a to v podobě, která výslovně počítá s možností jejího využití mj. též ve prospěch ochrany životního prostředí. Podle čl. 52 odst. 3 portugalské Ústavy má každý právo podat actio popularis, včetně práva žádat příslušnou kompenzaci pro dotčenou stranu nebo strany, v případech a podle podmínek stanovených zákonem, a to s cílem podporovat prevenci, ukončení činnosti nebo soudní stíhání deliktů proti veřejnému zdraví, právům spotřebitelů, kvalitě života nebo ochraně životního prostředí a kulturního dědictví. Prováděcím zákonem je zákon o účasti a veřejné žalobě (zákon č. 83/95 z 31. srpna 1995). Je však třeba říci, že přestože mechanismus veřejné žaloby byl přijat v Portugalsku kladně, není tento institut až tak často užíván, jak se očekávalo. Uvádí se, že pokud už jsou veřejné žaloby podávány, míří spíše na ochranu environmentálních práv a veřejných statků, zatímco spotřebitelských případů je minimum, neboť spotřebitelské spory jsou v Portugalsku řešeny převážně formou arbitráží, ale zároveň literatura nepopisuje žádné environmentální případy, v nichž by byl tento institut použit.

Ohledně situace v Portugalsku lze tak konstatovat, že přístup ke spravedlnosti ve věcech ochrany životního prostředí je v Portugalsku po legislativní stránce zajištěn v nejširší možné míře. Kombinace ústavního zakotvení práva na životní prostředí a veřejné žaloby spolu s řadou dalších procesních oprávnění environmentálních nevládních organizací, v podstatě vysoce nadstandartních oproti jiným evropským státům, zakládá teoreticky skutečně vysokou míru možnosti hájit zájmy životního prostředí. Přesto nelze říci, že by tyto nástroje byly v praxi využívány tak hojně, jak by bylo možno očekávat. Ohledně zakotvení práva na životní prostředí pak panuje v doktríně naprostá nejednotnost v přístupu k němu, která spíše oslabuje jeho význam, a komentovanou judikaturu reprezentuje vlastně jediný případ úspěšného využití tohoto základního práva v praxi. Velmi silným prostředkem k hájení zájmu na ochraně životního prostředí je actio popularis, která z hlediska podoby svého zakotvení patrně skýtá velký potenciál, ovšem pro zhodnocení jejího skutečného významu v praxi chybí podklady.

Grantový projekt GA ČR č. 14-32244S "Lidské právo na příznivé životní prostředí ve vnitrostátním měřítku: rozvinutá teorie, chudá praxe?"