K mezím podzákonné normotvorby
Autor se v tomto článku zamýšlí nad vztahem zákona a prováděcího předpisu. Ústřední otázkou tohoto textu je, v jaké míře může prováděcí předpis provádět práva a povinnosti v mezích zákona, na který se odvolává, a jak takové provedení může vypadat, aby tím nebyla porušena výhrada zákona. Pro odpověď na tuto otázku se autor pokouší zorientovat v dosavadní judikatuře Ústavního soudu týkající se této problematiky, aby dospěl k tomu, že judikatura jednoznačný výklad nenabízí. Naopak, Ústavní soud klade v různých příkladech různé obsahové požadavky na zákon a exekutivě je tak v jednotlivých případech povolena rozdílná míra volného uvážení toho, jak může zákonem stanovená práva a povinnosti provádět. Z toho důvodu je narušen princip právní jistoty, který v tomto případě představuje problém nejen pro recipienty právních norem, ale také pro orgány veřejné moci. Vzhledem k tomu, že literatura se tímto problémem příliš nezabývá, pokouší se právní nejistotu ohledně výkladu výhrady zákona řešit předkládaný text. Nejprve jsou definována obecná pravidla týkající se výhrady zákona, přičemž se autor opírá o rozdělení na základní práva a ne-základní práva. Následně již text spěje k definování kritéria pro posuzování podzákonné normotvorby. Ukazuje se, že vhodné kritérium není pouze jedno a z toho důvodu je výhrada zákona rozdělena do 3 kategorií – obecná výhrada zákona, výhrada zákona v užším smyslu, kvalifikovaná výhrada zákona. Kromě zmíněných je problematizována také Ústavním soudem vytvořená zvláštní výhrada zákona.