The States’ Right of Self-defence under the UN Charter in the Vortex of Realpolitik
Czech original: Právo států na sebeobranu podle Charty OSN ve víru reálné politiky
The right of individual and collective self-defence is regulated by Article 51 of the United Nations Charter. It is part of Chapter VII and integrates the pre-existing “inherent” right with the procedural rules serving for the functioning of the collective security system. Article 51 recognizes this right and ensures its autonomy. It protects UN members from disruptions in the functioning of the Security Council caused by vetoes of permanent members of the Security Council. The inherent right of self-defence was incorporated into the Charter in the form of a general principle of law, based on analogy with domestic law. This principle could only be applied in international law after the 1928 General Treaty which prohibited the war. The right of self-defence is activated by an unjustified, unlawful and real armed attack. The response to it must be necessary and proportionate. If no armed attack occurs, the right of self-defence does not apply. However, Article 51 also applies in case of an imminent attack. The distinction between individual and collective self-defence does not alter the very substance of the right of self-defence. However, it does affect modalities of its exercise. There are few examples of collective self-defence. States wish to avoid participation in inter national armed conflicts and prefer to protect their interests by supplying weapons and ammunition to one of the belligerent parties. From the point of view of ius in bello, they are therefore not neutral states, but so-called “non-belligerent” powers. However, international law has not yet attributed any specific content to such status, this omission being exploited by the aggressor state.
Czech original: Právo na individuální i kolektivní sebeobranu upravuje článek 51 Charty. Je součástí kapitoly VII a integruje preexistující „přirozené“ právo s procesními pravidly pro fungování systému kolektivní bezpečnosti. Článek 51 preexistující právo uznává a zajišťuje mu autonomii. Chrání členy OSN před poruchami v chodu Rady bezpečnosti, způsobenými vetem stálého člena Rady bezpečnosti. Přirozené právo na sebeobranu bylo inkorporováno do Charty ve formě obecné zásady právní, na základě analogie s vnitrostátním právem. Tato zásada se mohla v mezinárodním právu uplatnit až poté, když Briand–Kellogův pakt zakázal
vedení válek. Právo na sebeobranu aktivuje neodůvodněný, protiprávní a reálný ozbrojený útok jiného státu. Odpověď na něj musí být nezbytná a přiměřená. Nedojde-li k ozbrojenému útoku, právo na sebeobranu se
neuplatní. Článek 51 se ale použije i proti bezprostředně hrozícímu útoku. Rozdíl mezi individuální a kolektivní sebeobranou nemění nic na jediné podstatě práva na sebeobranu. Má ale vliv na organizaci jeho výkonu. Příkladů kolektivní sebeobrany je málo. Státy se totiž vyhýbají účasti v mezinárodních ozbrojených konfliktech a své zájmy chrání jen dodávkami zbraní a munice jedné z válčících stran. Nejsou tak z pohledu ius in bello neutrálními státy, nýbrž tzv. neválčícími mocnostmi. Mezinárodní právo ale tomuto postavení nepřidělilo dosud žádný specifický obsah, čehož ve svůj prospěch využívá agresorský stát.