On the Issue of Coercive Measures (Sanctions or Countermeasures) under International Law
Czech original: K problematice donucovacích opatření (sankcí či protiopatření) podle mezinárodního práva
The issue of “sanctions” applied by States and some international organizations (mainly the EU), which are not directly injured entities, is one of the most complex issues in the theory and practice of con-temporary international law, not only because of their frequency and scope in the last two decades. It came into the spotlight again because of the very extensive and gradually supplemented restrictive measures taken by the EU against Russia, firstly after the annexation of Crimea in 2014, but mainly in response to the aggression against Ukraine from February 2022. These restrictive measures, often also called “sanctions”, represent an extensive set of measures, with additions and exceptions, which have different content, but also different legal nature. These are diplomatic measures, restrictions of an economic and financial nature, traffic restrictions, both general sanctions (against the State) and measures targeted at individual state organs and private individuals who are considered connected to the Russian government and supporting its aggressive policy. The measures in question are not Security Council sanctions under Chapter VII. of UN Charter, but the unilateral measures of some States and the EU. Therefore, the legality of such measures must be assessed from the point of view of international law. Some of the measures have their content that is not intrinsically unlawful (retorsions), or have legal basis in treaty-based exceptions and clauses on essential security interests. For others, we can find their justification based on the rules of general international law, as a countermeasure. This institute is the modern equivalent of traditional peaceful reprisals, the current regulation of which can be found in the articles on State responsibility (ARSIWA) adopted by the International Law Commission. Therefore, it is necessary to respect the substantive and procedural conditions of the legality of countermeasures contained therein.
Czech original: Problematika „sankcí“ uplatňovaných státy a některými mezinárodními organizacemi (především EU), které nejsou přímo poškozenými subjekty, patří k nejsložitějším otázkám v teorii a praxi soudobého mezinárodního práva, a to nejen kvůli jejich frekvenci a rozsahu v posledních dvou dekádách. Do centra pozornosti se znovu dostala z důvodu velmi rozsáhlých a postupně doplňovaných omezujících opatření zavedených EU proti Rusku nejprve po anexi Krymu v roce 2014, ale především v reakci na agresi proti Ukrajině od února 2022. Tato donucovací opatření, nazývaná často též „sankce“, představují rozsáhlý soubor opatření, s doplňky a výjimkami, jež mají různý obsah, ale také různou právní povahu. Jedná se o diplomatická opatření, restrikce ekonomické a finanční povahy, dopravní omezení, a to jak sankce plošné (proti státu), tak cílené na jednotlivé státní orgány a na soukromé osoby, které jsou považovány za propojené s ruskou vládou a podporující její agresivní politiku. Nejde zde o sankce Rady bezpečnosti podle kapitoly VII. Charty OSN, ale o jednostranná opatření některých států a EU. Proto musí být legalita opatření posuzována z hlediska mezinárodního práva. Část opatření je svým obsahem právně nezakázaná (retorze) nebo legální na základě smluvně zakotvených výjimek a doložek o ochraně bezpečnostních zájmů. U ostatních pak můžeme najít jejich ospravedlnění na základě pravidel obecného mezinárodního práva, a to jako protiopatření. Tento institut je moderním ekvivalentem tradičních mírových represálií, jehož současnou úpravu najdeme v rámci kodifikačních článků o odpovědnosti států, přijatých Komisí pro mezinárodní právo. Proto je třeba respektovat tam obsažené hmotněprávní a procesní podmínky legality protiopatření.