Hannah Arendt’s Dichotomy of the Political and the Social and its Contribution to the Concept of Human Dignity in the Context of Object Theory
Czech original: Dichotomie politické a společenské sféry podle Hannah Arendtové a její přínos pro pojetí lidské důstojnosti v intencích teorie objektu
This article introduces the dichotomy of the political and the social that is central to Arendt’s work and examines its contribution to the establishment of an interpretive framework of human rights. The article seeks to offer an understanding of this dichotomy as a value paradigm in which the political refers to free¬dom, equality, and plurality, and the social to hierarchy, violence, and normality. The article focuses primarily on two notions of the social – production and prejudice. These help to define when the law acts as a guar¬antor of the political, a role that Arendt ascribes to it, and when, on the contrary, it becomes a socialization instrument. Moreover, both concepts refer to objectification, which enables us to link them to human digni¬ty in the sense of the object theory used in the jurisprudence of the Constitutional Court. The dichotomy of the political and the social not only reveals the inconsistency of the conclusions reached by the Constitutional Court with the premises it has set for itself, but also opens up a new perspective on the legitimacy of inter¬ference with human rights. The notions of production and prejudice make it possible to delegitimize the coercive application of the law based on evaluative frameworks focused on man and pursuing a formative or preventive objective against them. This conception of legitimacy may seem radical, but the Convention on the Rights of Persons with Disabilities proves that it is already part of positive law.
Czech original: Článek představuje dichotomii politické a společenské sféry, která je ústředním tématem díla Hannah Arendtové, a zabývá se jejím přínosem pro nastavení interpretačního rámce lidských práv. Článek se snaží nabídnout porozumění této dichotomii nikoli jako věcně vymezeným oblastem, nýbrž jako hodnotovému paradigmatu, v němž politická sféra bude odkazovat ke svobodě, rovnosti a pluralitě, společenská pak k hierarchii, násilí a normalitě. Článek se zaměřuje především na dva pojmy společenské sféry – zhotovování a předsudek. Ty umožňují definovat, kdy právo působí jako garant politična, což je role, kterou mu připisuje Arendtová, a kdy se naopak stává nástrojem zespolečenštění člověka. Oba pojmy navíc odkazují k procesu zpředmětnění, což vytváří prostor propojit je s lidskou důstojností v intencích teorie objektu, k níž se ve své judikatuře přihlásil Ústavní soud. Dichotomie politické a společenské sféry nejen umožňuje odhalit nekonzistentnost
závěrů, k nimž Ústavní soud dospěl, s východisky, která si stanovil, ale též nově přemýšlet o legitimitě zásahů do práv člověka. Pojmy zhotovování a předsudku umožňují delegitimizovat donucující uplatňování práva vůči člověku založené na vyhodnocovacích rámcích, jejichž předmětem je člověk, a sledujících vůči němu formativní a/nebo preventivní cíl. Toto pojetí legitimity se může zdát radikálním, Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením však může sloužit jako důkaz, že je můžeme nalézt v pozitivním právu již nyní.