Prorogation Agreement from the Perspective of Hague Convention on Choice of Court Agreements
Czech original: Prorogační dohoda pohledem Haagské úmluvy o dohodách o volbě soudu
The paper deals with the exclusive prorogation agreements from the perspective of the 2005 Hague Convention on Choice of Court Agreements. The Hague Convention entered into force for the Czech Republic in 2015. Its importance was reinforced by the withdrawal of the United Kingdom from the European Union. The first part of the paper analyses the scope of the Convention and its links to other sources of le¬gislation, especially the Brussels Ibis Regulation. The main focus of the paper is the analysis of the exclusive prorogation agreement as regulated by the Hague Convention. The Hague Convention contains an autonomous definition of an exclusive choice of court agreement; however, part of the issues relating to the material validity of the prorogation agreement is regulated by the reference to national law determined via private international rules. The fundamental issue is identifying the ‘position’ of the applicable national law, the method for its determination, and the autonomous area governed by unified rules. The autonomous area is defined by outer limits (i.e., the scope of the Hague Convention) and internal limits such as gaps in the regulation in the Hague Convention. The article deals with determining the applicable law for the grounds for material invalidity of the prorogation agreement and the legal capacity of the parties to conclude a valid prorogation agreement. Particular attention is paid to the possibility of autonomous interpretation for filling in the gaps, specifically using UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts.
Czech original: Článek se věnuje problematice prorogačních dohod pohledem Haagské úmluvy o dohodách o volbě soudu z roku 2005. Dohoda pro Českou republiku vstoupila v platnost v roce 2015. Její význam zesílil vystoupením Spojeného království, které je od roku 2020 smluvní stranou úmluvy, z Evropské unie. Stať analyzuje v prvé části působnost úmluvy a vazby k jiným zdrojům právní úpravy, zejména potom k Nařízení Brusel Ibis. Centrem práce je analýza tzv. výlučné prorogační dohody tak, jak je upravena Haagskou úmluvou. Ta obsahuje autonomní definici a účinky výlučné prorogační dohody s tím, že část otázek týkajících se materiální platnosti prorogační dohody je upravena odkazem na národní právo. Základní zkoumanou otázkou je identifikace „prostoru“ aplikace vnitrostátního práva spolu se způsobem jeho určení a prostoru autonomního, upraveného unifikovanou úpravou. Prostor je vymezen jak vnějšími mezemi (tedy dosahem působnosti zkoumané úmluvy), tak vnitřními mezemi jako mezerami v úpravě. Článek se věnuje otázce určení rozhodného práva pro otázky důvodů neplatnosti smlouvy a způsobilosti stran k uzavření prorogační smlouvy. Zvláštní pozornost je věnována možnosti autonomního výkladu při vyplnění mezer, konkrétně využitím Zásad mezinárodních smluv UNIDROIT.