Is the Question of the Sorites Paradox Relevant to Law?
Czech original: Je otázka paradoxu minimálních rozdílů relevantní pro právo?
In legal practice, there is often talk of the vagueness or indeterminacy of the language or the law itself. It is therefore not surprising that legal theory is also concerned with these issues. Perhaps the most respected theorists currently addressing vagueness in law are Timothy Endicott and Scott Shapiro. What the two have in common is that they have focused a fair amount of attention on the so-called sorites paradoxes. In this text, we will point out that the sorites paradox is not so relevant to law, and that vagueness and inde¬terminacy in law is caused more by other phenomena. Thus, the aim of the text is to show that the pile paradox is not so relevant to law and does not have as far-reaching an impact as Endicott claims. In order to prove our thesis, we will first focus our attention on the pile paradoxes themselves, where, within philosophy as well as logic, these have been studied in detail, as Endicott and Shapiro follow up, and various solutions to these paradoxes have been proposed. We will point out that these paradoxes, are not so relevant to law. This will lead to the second part of the text, where we will introduce other sources of vagueness and indeterminacy and argue that it is these other sources, such as open texture, family resemblance, and multi-dimensional polysemy that cause law to be vaguer and more indeterminate. Following this, we will address the question of what actually happens in the interpretation and application of law in these cases. We will argue that lexi¬cal wars are authoritatively adjudicated here, but where the judge does not act as Humpty Dumpty, but his decision is constrained by the rules that previous interpreters have participated in shaping, and is also his responsibility for co-creating concepts for future interpretations.
Czech original: V rámci právní praxe se často hovoří o vágnosti či neurčitosti jazyka a samotného práva. Není proto divu, že se těmto otázkám věnuje i právní teorie. V současné době asi mezi nejuznávanější teoretiky, kteří se vágnosti v právu věnují, patří Timothy Endicott a Scott Shapiro. Oba dva spojuje to, že poměrně velkou pozornost soustředí na takzvané paradoxy minimálních rozdílů (v originále „sorites paradoxy“). V tomto textu poukážeme na to, že samotné paradoxy minimálních rozdílů a jejich řešení není pro právo až tak relevantní a že vágnost a neurčitost v právu je způsobena spíše jinými fenomény. Cílem textu je tedy poukázat na to, že paradox minimálních rozdílů není pro právo natolik relevantní a nemá tak dalekosáhlý dopad, jak tvrdí Endicott. Abychom mohli tuto naši tezi prokázat, zaměříme nejprve svou pozornost na samotné paradoxy minimálních rozdílů, přičemž v rámci filosofie, ale i logiky byly tyto podrobně zkoumány, na což navazují i Endicott a Shapiro, a byla navržena nejrůznější řešení těchto paradoxů. Poukážeme na to, že tyto paradoxy nejsou pro právo až tak relevantní. Tím se dostaneme k druhé části textu, ve které představíme další zdroje vágnosti a neurčitosti a budeme argumentovat, že právě tyto ostatní zdroje, jako je otevřená textura, rodová podobnost či multidimenzionální polysémie, zapříčiňují ve větší míře vágnost a neurčitost práva. Poté budeme řešit otázku, co se vlastně v rámci interpretace a aplikace práva v těchto případech děje. Budeme argumentovat, že jsou zde autoritativně rozhodovány lexikální války, kde ovšem soudce nevystupuje jako Humpty Dumpty, ale jeho rozhodnutí je omezováno pravidly, na jejichž utváření se podíleli předchozí interpreti, a zároveň je i jeho závazkem za spoluutváření konceptů pro interpretace budoucí.