The State of Constitutional Necessity
Czech original: Stav ústavní nouze
This article analyses the institution of the state of constitutional necessity, with the following findings. State of constitutional necessity arises when the constitution does not explicitly, specifically and definitely regulate the public authority’s response to an emergency situation that needs to be addressed. This is the case of a constitutional gap, which may take the form of a genuine, non-genuine or mixed gap. The mixed gaps will occur most often, given the current state of constitutional law theory, as both the orga¬nizational and human rights provisions of the constitution will be called upon to fill the gap. This filling may take the form, in particular, of the exercise of the prerogative power of a constitutional institution whose activities have been prevented as a result of an emergency situation, without any explicit provision being made for its substitution. However, the power to fill the gap in a state of constitutional necessity is not absolute, as it must satisfy the requirements of subsidiarity, proportionality, purpose-boundness and consistency with public international law. The state of constitutional necessity then automatically ends when the cir¬cumstances giving rise to it cease to exist; however, the actions taken under it are, from the outset, in accor¬dance with the legal order. The state of constitutional necessity must, however, be considered a controversial institution, inter alia, in view of the alleged anormativity, expediency and non-republican character of it, the merely implicit form of empowerment, the questionable necessity of constitutional completion, the pro-blematic relationship of constitutional completion to constitution-making power or the possible risk of abuse and institutionalization of the expanded subject matter of constitutional necessity.
Czech original: Tento článek se zabývá analýzou institutu stavu ústavní nouze, přičemž dochází k následujícím poznatkům. Ke vzniku tohoto stavu dochází v případě, kdy ústava explicitně, konkrétně a určitě nereguluje způsob veřejnomocenské reakce na nastalou mimořádnou situaci, kterou je nezbytné řešit. Jde tak o případ mezery v ústavě, jež může mít podobu mezery pravé, nepravé i smíšené. Právě smíšené mezery budou s ohledem na současný stav teorie ústavního práva nastávat nejčastěji, neboť k zaplnění mezery budou vyzývat jak ustanovení organizační, tak lidskoprávní části ústavy. Toto zaplnění může mít především podobu výkonu výsostné pravomoci ústavního orgánu, jehož činnost byla v důsledku mimořádné situace znemožněna, aniž byl výslovně stanoven způsob jeho nahrazení. Nicméně kompetence k zaplnění mezery ve stavu ústavní nouze není bezbřehou, neboť musí splňovat požadavek subsidiarity, proporcionality, účelové vázanosti a souladnosti s mezinárodním právem veřejným. Stav ústavní nouze pak automaticky končí, když pominou okolnosti jej vyvolávající; jednání za něj učiněná jsou však od počátku učiněna v souladu s právním řádem. Stav ústavní nouze je ovšem třeba pokládat za kontroverzní institut, a to mj. s ohledem na tvrzenou anormativnost, účelovost a nerepublikánský charakter ústavní nouze, pouze implicitní podobu zmocnění, spornost nezbytnosti dotvoření ústavy, problematický poměr dotváření ústavy k ústavodárné moci nebo možnému riziku zneužití a institucionalizace rozšířeného předmětu ústavní nouze.