Limits of Judicial Freedom of Speech and their Moral Justification in Case Law of European Court of Human Rights and of Supreme Administrative Court
Czech original: Omezení svobody projevu soudců a jeho morální zdůvodnění v judikatuře ESLP a NSS
Freedom of speech enjoys protection and judicial freedom of speech is not an exception. However, judges are limited in their speeches by legal and ethical requirements of judicial office, by contrast to other people in society. It is not always clear what those requirements really mean, how the ethical requirements differ from the legal ones and what consequences are connected with certain types of speeches. Judges thus often face a difficult task not to breach limits of their freedom of speech, unless they know what guideline to follow in controversial situations. This article therefore analyses three judicial decisions (of the European Court of Human Rights and of the Supreme Administrative Court) in which courts dealt with judicial speech that were not in compliance with legal or ethical norms. In the first case, the judge, due to his speech failed the requirement of impartiality. In the second case, the judge became a target of justified public criticism, and in the third case, the judge committed a disciplinary offence. Courts used moral arguments (deontological and consequentialist) in their decisions to justify their statements concerning faults of these three judges. By revealing these moral arguments in each judicial decision, the article points out how the courts reflect upon requirements posed on judiciary. It also shows a guideline which can be followed be judges when they try not to breach any norm.
Czech original: Svoboda projevu je chráněna a svoboda projevu soudců není výjimkou. Na rozdíl od ostatních lidí ve společnosti jsou však soudci ve svých projevech limitováni zákonnými i etickými požadavky na výkon funkce soudce. Není ale vždy zřejmé, jaký je skutečný obsah těchto požadavků, v čem se od sebe profesně etické a zákonné požadavky liší a jaké následky se s konkrétními projevy pojí. Soudci tak mnohdy čelí nesnadnému úkolu nepřekročit meze své svobody projevu, aniž vědí, podle čeho se mají ve sporných situacích orientovat. Tento článek proto rozebírá tři soudní rozhodnutí (Evropského soudu pro lidská práva a kárného senátu Nejvyššího správního soudu), v nichž soudy řešily případy, kdy se soudci provinili svými projevy proti zákonným či etickým normám. V jednom případě soudce svým projevem narušil zdání své nestrannosti, ve druhém se stal terčem oprávněné kritiky ze strany veřejnosti a ve třetím spáchal kárné provinění. Soudy v těchto třech rozhodnutích odůvodnily pochybení soudců různými morálními argumenty (deontologickými a konsekvencialistickými). Odhalením těchto morálních argumentů v jednotlivých rozhodnutích článek poukazuje na to, jak soudy uvažují o požadavcích na výkon soudcovské funkce a podle čeho se tedy mohou soudci samotní orientovat, když přemýšlejí, zda se svým projevem neprovinili proti nějaké normě.