Natural Rights between the Middle Ages and Early Modernity
Czech original: Přirozená subjektivní práva mezi středověkem a novověkem
This article focuses on different conceptions of natural rights in scholars of the high Middle Ages (Henry of Ghent, Duns Scotus, Ockham, Marsilius of Padua, Gerson, Summenhart) and of early Modernity (Vitoria, Suárez, Grotius). First the opinions of these scholars’ on natural law are presented, then their „definitions“ of ius as right, their use of permissive natural law and finally their conceptions of natural rights are analysed (natural right to private property is used to demonstrate the last point). Instead of the „dividing line“ between medieval and modern ideas on natural rights the paper argues for the continuity that lies in the fact that the same or similar concepts are reinterpreted and used to build new theoretical constructions. It tries to show that various natural „rights“ (in Henry of Ghent, Marsilius of Padua and William of Ockham) are in fact Hohfeldian liberties and not Hohfeldian claims and in this sense they are not rights. It criticizes the thesis which is still common (at least in the Czech and Slovak literature) that natural rights theories were triggered by the development of metaphysical nominalism and voluntarism in the high Middle Ages. Instead it tries to find reasons for the development of particular natural rights theories in various ways the scholars reacted on the particular problems of their times.
Czech original: Tento článek se pokouší zmapovat různé názory na přirozená práva myslitelů vrcholného středověku(Jindřich z Gentu, Duns Scotus, Ockham, Marsilius z Padovy, Gerson, Summenhart) a raného novověku (Vitoria, Suárez,Grotius) tak, že nejdříve představí jejich názory na přirozené objektivní právo,jejich vymezení ius jakožto subjektivního práva, operace s permisivním přirozeným objektivním právema konečně jejich koncepce přirozených práv (k jejichž demonstraci používá především právo na soukromévlastnictví).Místo někdy postulovaného předělu mezi středověkem a novověkem ukazuje naopak kontinuituv názorech, která podle autora spočívá v tom, že často stejné či podobné koncepty jsou různýmiautory reinterpretovány a použity v nových kontextech.Ukazuje, že přirozená „práva“ u některých myslitelů(Jindřich z Gentu,Marsilius, Ockham) nejsou hohfeldovskými nároky (claims), a tedy subjektivními právy,ale hohfeldovskými volnostmi (liberties). Kritizuje také (minimálně v tuzemské literatuře převládající)tradiční přístup hledající spojitost mezi koncepcemi přirozených práv a nástupem metafyzického nominalismu či voluntarismu. Naopak hledá důvody pro partikulární rozvinutí koncepce přirozených práv v tom, jak zde představení myslitelé reagují na problémy, které před ně postavila doba, v níž žili.