Considering the Limits of Implementing Legislation
Czech original: K mezím podzákonné normotvorby
In this article, the author deals with the relationship between the law and the implementing legis¬lation. The central question of this paper is, to what extent may implementing legislation carry out the law, to which it refers, and how this implementation ought to look like, so the reservation of the law is not violated. The author seeks answers in the case law of the Czech Constitutional Court, only to find out that the case law does not offer a satisfactory and clear interpretation. On the contrary, the Constitutional Court imposes ambiguous requirements on the law in various examples, and the executive is thus allowed a different degree of discretion in individual cases. Thus, the principle of legal certainty is violated which in this case represents a problem not only for the recipients of legal norms but also for public authorities. Given that the literature does not deal much with this problem, the presented article attempts to solve the legal uncertainty regarding the interpretation of the reservation of the law. First, the general rules concerning the reservation of the law are defined, while the author bases his claim on the division into fundamental rights and non-fundamental rights. After that, the text proceeds to define the criterion for the assessment of whether the secondary legislation is in accordance with the reservation of the law. It turns out that there is not only one suitable criterion. For that reason, the reservation of the law is divided into three categories – general reservation of the law, reservation of the law in the narrower sense, qualified reservation of the law. In addition, the special reservation of the law created by the Czech Constitutional Court is also discussed.
Czech original: Autor se v tomto článku zamýšlí nad vztahem zákona a prováděcího předpisu. Ústřední otázkou tohoto textu je, v jaké míře může prováděcí předpis provádět práva a povinnosti v mezích zákona, na který se odvolává, a jak takové provedení může vypadat, aby tím nebyla porušena výhrada zákona. Pro odpověď na tuto otázku se autor pokouší zorientovat v dosavadní judikatuře Ústavního soudu týkající se této problematiky, aby dospěl k tomu, že judikatura jednoznačný výklad nenabízí. Naopak, Ústavní soud klade v různých příkladech různé obsahové požadavky na zákon a exekutivě je tak v jednotlivých případech povolena rozdílná míra volného uvážení toho, jak může zákonem stanovená práva a povinnosti provádět. Z toho důvodu je narušen princip právní jistoty, který v tomto případě představuje problém nejen pro recipienty právních norem, ale také pro orgány veřejné moci. Vzhledem k tomu, že literatura se tímto problémem příliš nezabývá, pokouší se právní nejistotu ohledně výkladu výhrady zákona řešit předkládaný text. Nejprve jsou definována obecná pravidla týkající se výhrady zákona, přičemž se autor opírá o rozdělení na základní práva a ne-základní práva. Následně již text spěje k definování kritéria pro posuzování podzákonné normotvorby. Ukazuje se, že vhodné kritérium není pouze jedno a z toho důvodu je výhrada zákona rozdělena do 3 kategorií – obecná výhrada zákona, výhrada zákona v užším smyslu, kvalifikovaná výhrada zákona. Kromě zmíněných je problematizována také Ústavním soudem vytvořená zvláštní výhrada zákona.