Constructive Interpretation – Unwanted Visitor or Welcome Guest?
Czech original: Doplňující výklad smlouvy v českém právu – nechtěný návštěvník nebo vítaný host?
A constructive interpretation of the contract is one of options, how to fill a gap in contract arrangements. We proceed from the hypothetical will of the parties at the time of the contract conclusion. In most countries, constructive interpretation of the contract is a standard tool to fill in contract gaps. In Czech law, however, it has been rejected in explanatory report to the Civil Code. Unification models dealing with constructive interpretation (DCFR, CESL), have not been adopted. Its destiny is thus uncertain. It must be taken into account that post-socialist country like Czech Republic will be more sensitive to risks of constructive interpretation (e.g. interfering in the autonomy of parties, information deficit of courts, “temptation of hindsight”, social engineering). In this paper, the author examines the possible adoption of the “constructive interpretation of the contract” in the Czech law within unspoken competition with traditional “gap filling” tools. The author holds pragmatic conclusion that this competition will be fatal for the constructive interpretation: the aim to fill in the gaps could be achieved by normative interpretation of contracts or in the context of ordinary lawmaking. A “constructive interpretation of the contract”, which simulates the hypothetical will of the parties retroactively at the time of the contract conclusion, with reservation for exceptional cases, is in principle not necessary.
Czech original: Doplňující výklad smlouvy je jedním z možných nástrojů, kterým vyplňujeme mezeru ve smluvních ujednáních. Vycházíme přitom z hypotetické vůle stran k okamžiku uzavření smlouvy. V zahraničí je doplňující výklad smlouvy standardním způsobem řešení smluvních mezer. V českém právu je ovšem odmítá důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Unifikační modely, které upravují doplňující výklad (DCFR, CESL), nebyly do českého práva převzaty. Jeho osud je tak nejistý. Svou roli hraje také to, že na některá rizika doplňujícího výkladu smluv (přílišný zásah do autonomie vůle stran, negativní důsledky informačního deficitu soudu, „temptation of hindsight“, sociální inženýrství) budeme v ČR citlivější než země bez historické zkušenosti se socialistickým právem a soudnictvím. V příspěvku se autor pokouší odhadnout úspěch „doplňujícího výkladu smlouvy“ v českém prostředí v nevyhlášené soutěži s tradičními nástroji pro „doplnění mezer“. Autor se kloní k pragmatickému závěru, že tato konkurence bude pro doplňující výklad fatální: potřebné vyplnění mezer lze většinou dosáhnout prostřednictvím normativního výkladu smluv či v rámci běžného dotváření práva. „Doplňující výklad smlouvy“, který finguje hypotetickou vůli účastníků zpětně k okamžiku
uzavření smlouvy, tak až na mimořádné výjimky, které nelze v právu nikdy vyloučit, není v zásadě potřeba.