State of Emergency and Limits of the Rule of Law
Czech original: Výjimečný stav a hranice právního státu
Despite the fact that emergency governance, extraordinary measures, and state of exception are popular subjects of current legal, political and philosophical discussions, there is often a terminological confusion about the object of such investigation. In the present article, the state of emergency is defined as a legal institute consisting of a set of measures that the state authority uses to overcome the situation of a serious existential crisis threatening the existence of the state or its constitutional order. The state of exception needs to be distinguished from other states of emergency which respond to crisis situations that do not threaten the existence of the state. At the same time, it must be distinguished also from legal regimes that are designed as a response to those crises endangering the existence of the state that can be anticipated. Unlike these “limited“ legal regimes, the state of exception is based on a general clause. Although such a broad legal regime can be considered as an integral part of any constitutional order, I argue that it is de lege ferenda more appropriate.
Czech original: Ačkoliv je téma nouzového vládnutí, mimořádných pravomocí a výjimečného stavu oblíbeným předmětem právních, politologických a filosofických diskusí, doprovází je častá terminologická zmatení ohledně zkoumaného objektu. V předkládaném článku je výjimečný stav definován jako právní institut označující soubor opatření, jichž státní orgán užívá k překonání situace vážné, existenciální krize ohrožující existenci státu a ústavního řádu, jejíž podobu nelze předem předvídat. Takto pojatý výjimečný stav je třeba odlišit od nouzových stavů, jež reagují na krizové situace, které neohrožují existenci státu. Zároveň je třeba jej odlišit od institutů, které reagují na taková ohrožení státu, jejichž podobu a průběh je možné předvídat. Výjimečný stav se na rozdíl od nich opírá o generální zmocnění, které lze pokládat za implicitní součást každého ústavního řádu. Zároveň však platí, že de lege ferenda je vhodnější explicitní zakotvení této normy v psané ústavě, a to v do statečně obecné podobě. V případě, že by takové zakotvení bylo příliš svazující, ať procesně, či materiálně, mohl by se stát ocitnout před dilematem, zda se uchýlit k nepsanému výjimečnému stavu (a zpochybnit právní stát), nebo akceptovat vlastní destrukci (a tím i zničení právního státu). V článku zároveň polemizujeme se snahou jednání v krizové situaci vyjmout z práva a pojímat jej jako mimoprávní či protiprávní jednání ospravedlnitelné pouze eticky nebo ex post.