Fundamental Rights in the Eyes of Czechoslovak Inter-war Legal Scholars
Czech original: Základní práva očima československé meziválečné právní vědy
The article presents opinions of the inter-war Czechoslovak legal science on the legal significance of the fundamental rights catalogue. Scholars are divided into three groups: The first group is represented mainly by František Weyr and perceives these rights as “lawgiver’s monologues” without any legal significance. The article tries to reconstruct his arguments and show that they are highly dependant on the opinions of the 19th century legal science and to disprove them. These arguments are based on the underestimation of hierarchy of legal norms and of constitutional review. The greatest number of scholars form the second group (mainstream opinion). For them, fundamental rights are not an important topic (with few exceptions), but scholars of this group do not deny their legal significance (in most cases without disproving arguments of the first group). The significance of particular rights differs according to their constitutional formulation and this difference influences their judicial application that is recognised by the mainstream legal science. The third group includes only Jaroslav Krejčí, because during his academic career he finally came to the opinion that „the very essence“ of these rights is non-derogable and because he perceived the protection of these rights as the main task of constitutional judiciary. He also tried to reform this judiciary in a way that is very close to its today’s role. That’s why the article highlights his opinions as one of the most progressive of the inter-war Czechoslovak legal science. At the same time the article shows that many fundamental rights were directly applied by courts and that no one among the scholars believed in natural law.
Czech original: Článek představuje názory meziválečné československé právní vědy na právní význam katalogu základních práv. Představitele této vědy třídí do tří skupin: První skupinu autorů reprezentuje zejména František Weyr a je pro ni typická skepse k právnímu významu základních práv, v nichž spatřuje pouhé „monology zákonodárce“. Článek se snaží rekonstruovat argumentaci pro tento názor, ukázat, že taková argumentace v mnohém vychází z názorů právní vědy 19. století, a vyvrátit jednotlivé argumenty, které stojí především na podceňování jak hierarchie právních norem, tak soudního přezkumu ústavnosti. Druhá skupina autorů je nejpočetnější a tvoří proto „hlavní proud“ meziválečné právní vědy, pro který bylo typické, že (až na výjimky)
nepovažuje základní práva za důležité téma, ale zároveň nepopírá právní význam základních práv (aniž by většinou vyvracela argumenty skeptiků), jež se liší podle formulace konkrétního práva v ústavě, což má vliv i pro případnou přímou aplikaci soudy, kterou „hlavní proud“ uznává. Konečně třetí skupinu názorů představuje pouze Jaroslav Krejčí, který nejenže nakonec došel k tomu, že „podstata a smysl“ základních práv jsou nezrušitelné, ale z ochrany základních práv učinil jeden z hlavních cílů ústavního soudnictví. To se pokoušel zreformovat způsobem, jež se již v mnohém blíží současnému pohledu na roli ústavního soudnictví pro ochranu základních práv, a proto považuje článek Krejčího názory za jedny z nejprogresivnějších v československé meziválečné právní vědě. Článek současně ukazuje, že mnohá základní práva byla přímo aplikována soudy a že žádný z meziválečných autorů se nehlásil k přirozenému právu.