Dualism of Private and Public Law and the New Civil Code: on Unity and Distinction in Law
Czech original: Dualismus soukromého a veřejného práva a nový občanský zákoník: k jednotě a diferenciaci práva
The article deals with the distinction of public and private law. This distinction stems from Roman law anb became a very common part of European legal thinking. According to the laws of the Czech Republic, from legal-positivist point of view, this distinction had rather limited consequences. It may be said that the Czech positive law recognized the difference but was not built on it as an inevitable principle. Due to adoption of the new Civil Code (Act of Parliament no. 89/2012 Coll.), in which the first section distinguishes between private and public law there seems to be a change in this attitude because. Therefore the article strives to show on what basis the distinction between private and public was built. In the first part it is shown that the distinction is not unique in European legal cultures, it plays a role in the Anglo-American legal system. It seems that the Roman law distinction between private and public law, based on private or public interests, was correct because in Anglo-American law considered the question of whose interest was infringed upon important as well. The second part of the article explains theoretical approaches to the distinction between private and public law. It also shows what level relevance was prescribed to each theory. The article presents each theory and the criticism raised against it. It shows how this difference was treated in the past because it is apparent that each theory lacks something that makes it subject of critique. The third part describes the current status of the Czech legal system. It compares past legal regulation (i. e. earlier than the new Civil Code had entered into force) and the current status. It tries to consider what consequences the new explicitly enacted distinction would bring. The topic is critical towards this distinction because it seems that it is not very clear what the practical result of this distinction would be. Predictability of law and legal certainty is at stake. Examples of judicial decisions show that it is perhaps better not to divide legal system into two areas (public and private). Instead it is better to deal with the law as it is one system of legal rules because attempts to distinguish it result in unconvincing and questionable consequences.
Czech original: Článek se zabývá rozdělením soukromého a veřejného práva. Toto dělení, které pochází z římského práva, se stalo běžným prvkem evropského právního myšlení. Pro český právní řád mělo členění práva na soukromé a veřejné spíše omezený význam z hlediska pozitivně právní úpravy. Lze říci, že české právo tento rozdíl znalo, avšak nešlo o dělení zásadního významu. Vzhledem k přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dochází zřejmě k zvýšení významu tohoto členění, a to proto, že sám zákoník z tohoto rozdělení ve svém prvním paragrafu vychází. Protože v důsledku toho rozlišení soukromého a veřejného práva nabývá na významu, článek ukazuje, na jakých principech bylo toto rozlišení vybudováno. V prvé kapitole článku se vysvětluje, že se nejedná o členění známé výlučně kontinentálnímu právu, nýbrž že i angloamerický právní systém s tímto členěním v určité míře pracoval. Zdá se, že společným východiskem bylo právě odlišení soukromého a veřejného zájmu, s nímž jako s dělícím kritériem pracovali římští právníci. V druhé části článku jsou přiblíženy jednotlivé teoretické přístupy k členění práva na soukromé a veřejné. Zároveň se zmiňuje míra relevance každé z teorií, stejně tak i její přínosy a kritika. Třetí část se věnuje současnému stavu práva v České republice právě vzhledem k tomuto dělení práva. Srovnává se dřívější právní úprava předcházející účinnosti nového občanského zákoníku a stav současný. Článek se snaží nalézt odpověď na otázku, jaký praktický význam bude nově zavedené členění mít. Článek je k tomuto členění kritický, protože jeho důsledky jsou spíše nejasné, což narušuje právní jistotu a předvídatelnost práva. Příklady z rozhodovací praxe ukazují, že není ideální, dochází-li ke striktnímu odlišení soukromého a veřejného práva. Zdá se, že je vhodnější přistupovat k právu jako k jednotnému souboru norem, protože snaha o popsané striktní odlišení vyvolává mnoho otázek, na něž se obtížně hledají přesvědčivé odpovědi.