Dříve vyslovené přání ve vztahu ke koncepci práva dědického
Institut dříve vysloveného přání (§ 36 zákona o zdravotních službách) umožňuje pacientovi odmítnout budoucí lékařskou péči pro případy, že v daném okamžiku již sám nebude schopen svoji vůli projevit. Na rozdíl od sebevraždy se zde předpokládá součinnost další osoby, nejedná se však o aktivní způsobení smrti třetí osobou. Stěžejním prvkem je respektování autonomie vůle jedince, což je společné jak lékařské etice, tak i právu dědickému. Pozorujeme i další paralely s právem dědickým, a to jak z hlediska dotčeného subjektu – jedinec píšící závěť je mnohdy ve stejný okamžik i jedincem projevujícím dříve vyslovené přání – tak i z hlediska terminologického, kdy kupříkladu výraz „přání zesnulého“ může mít jak dědickoprávní význam, tak může jít o dříve projevené přání v oblasti medicínské. S vědomím, že dědické právo není pojmově čistě majetkové, se nabízí, že jak majetkověprávní dispozice, tak i dříve vyslovené přání se coby úkony činěné mortis causa mohou řídit obdobnými principy, což může být východiskem pro interpretaci i argumentaci (zvláště v tom ohledu, že po tisíciletí propracované postupy dědického práva lze do určité míry použít pro interpretaci dříve vyslovených přání coby institutu výrazně mladšího).