Ústavní specifika dvou posledních nominací k Nejvyššímu soudu Spojených států
V úvodu se autor věnuje historickému pohledu na proces výběru, nominace, schválení a jmenování soudců k Nejvyššímu soudu Spojených států, od počátků v roce 1789 až po současnost. Ve srovnání s českým ústavním a právním řádem jde o značně odlišný přístup, navzdory americkému vzoru pro naši Ústavu. V dalších částech se článek zaměřuje na poslední nominaci prezidenta Baracka Obamy a první nominaci prezidenta Donalda Trumpa, kterou byl soudce Neil Gorsuch, jenž byl posléze konfirmován. Demokratická strana snila o progresivní většině na soudu a obvinila republikány z „uloupení“ tohoto křesla a ze senátního odmítnutí zabývat se v průběhu deseti měsíců nominací soudce Merricka Garlanda. Demokratická obstrukce, která následovala, byla překonána republikány změněnými senátními pravidly. Když Donald Trump hledal soudce, aby umožnil soudu fungovat v plném počtu devíti soudců, tím nejdůležitějším z pohledu mnoha republikánů bylo nahradit co možná nejvíce konzervativního soudce Antonina Scaliu, jehož smrt v únoru 2016 vytvořila u soudu volné místo. Snahou bylo vyhnout se jmenování někoho, jako byl například již odstoupivší soudce David Souter, který často hlasoval s levým křídlem u soudu, ačkoliv byl jmenován republikánským prezidentem Bushem. Neil Gorsuch, soudce odvolacího federálního soudu bydlící ve státě Colorado, má za sebou mnoho konzervativně laděných rozhodnutí, opírajících se o tisíce soudních jednání. Může dát soudu konzervativnější zabarvení, a to po roce, ve kterém byl soud rozdělen v poměru 4 : 4 v klíčových oblastech, mezi kterými je například problematika volebního práva, potratového zákonodárství, migrace či práv držitelů zbraní. Je ale ještě příliš brzy na to, přesně předpovídat, jak tento relativně mladý (49 let) soudce bude rozhodovat v mnoha budoucích složitých případech; to ukáže čas.