Pojem suverenity a jeho relevance v éře postnacionálního vládnutí
Zpochybnění či popření „klasických“ pojmů politické teorie a ústavního práva, jako je (národní) stát či suverenita, jejíž koncept se stal těžištěm debaty o postvestfálské státnosti, se staly běžným topos akademické diskuse posledních dvou desetiletí. Zatímco David Held si v roce 1996 postěžoval, že teoretici demokracie se takřka nevěnují otázce, nakolik může stát zůstat v centru myšlení o demokracii, stal se od té doby vztah mezi státem, demokracií a suverenitou předmětem řady zásadních prací. Poststrukturalističtí kritici suverenity, její redefinice v „metodologickém kosmopolitismu“, stejně jako radikálně-pluralistická transformace suverenity do podoby plurálních „nároků na suverenitu“ jsou výzvou pro klasická chápání tohoto pojmu. Přesto nemohou ani současné přístupy k „pozdní“ suverenitě postvestfálské epochy uniknout zásadním logickým obtížím při popisu kritických situací, v nichž se politické entity buď rekonstituují, nebo zachraňují před vlastním zánikem prostřednictvím mimořádných opatření porušujících jejich vlastní pravidla. V tomto článku se pokouším obhájit relevanci pojmu suverenity, nikoli však jako konceptu popisujícího materiální povahu mocenských vztahů, nýbrž jako normativního pojmu, jehož smysl spočívá v imaginaci sociální a politické reality. Suverenita jako prostředek této imaginace umožňuje legitimizaci politických systémů, v níž lze uchovat paralelní vztah mezi principem demokracie a principem právního státu, který je v alternativních konceptech legitimity zásadně zpochybněn.