Koncept národní identity jako nový prvek ve vztahu vnitrostátního a unijního práva: poznatky z teorie a praxe
Respekt Evropské unie k národní identitě členských států byl součástí evropské integrace odpočátků a byl výslovně zmíněn již v Maastrichtské smlouvě. Teprve významné rozpracování konceptu v čl. 4 odst. 2 SEU ve znění Lisabonské smlouvy však přineslo zlom v pojetí národní identity a jejím použití v širším vztahu vnitrostátního a unijního práva. Národní identita je v současnosti úzce propojena s identitou ústavní a koncept získal právní rozměr, což umožnilo jeho častější využívání v judikatuře ústavních soudů členských zemí i Soudního dvora. Hlavním cílem článku je zodpovědět otázku, jaký praktický dopad má klauzule ukládající EU povinnost respektovat národní identitu členských států na vztah unijního a vnitrostátního práva. Jedná se o obecný derogační prvek využitelný členskými státy, nástroj pro výjimečné situace nebo pouhou proklamaci? Za jakých podmínek se lze na koncept odvolat a které druhy soudů (národní či unijní) jsou příslušné k jeho výkladu? Text analyzuje přípravu klauzule nyní obsažené v čl. 4 odst. 2 SEU, její obsah a dopady. Podrobně je diskutována judikatura ústavních soudů a Soudního dvora vázající se k národní (ústavní) identitě a možnost vzniku jednotného spolupracujícího modelu v přístupu k této záležitosti. V neposlední řadě je koncept národní identity spekulativně testován na kauze tzv. slovenských důchodů. Z provedené analýzy plyne, že klauzule je schopna posloužit jako další styčný bod ve vzájemné komunikaci národních a unijních soudů, potvrzuje se ale zároveň uvodní autorova hypotéza, že koncept reálně není schopen změnit napětí a „poměr sil“ mezi oběma úrovněmi právních řádů.