The Right of Resistance in the Context of a Democratic Rechtsstaat
Czech original: Právo na odpor v kontextu demokratického právního státu
The following paper focuses on the right of resistance, which is next to the state of exception one of the main exceptional legal instruments designed for resolving crises. It differs from a state of exception in particular in that it may not be invoked by public authorities in a democratic Rechtsstaat, but only by citizens as subjects to its authority. Given the existing regulation in the Czech Republic and our historical experience, the right of resistance may seem quite natural a legal institute. However, its regulation is actually quite rare in the European context and a number of prominent legal theorists expressed strong reservations about it or even rejected it outright. In this paper, I make a distinction between the right of resistance, right of revolution and civil disobedience. Subsequently, I present four basic types of arguments raised against the right of resistance, namely arguments from i) contradiction, ii) anarchy and regression, iii) redundancy, iv) “absorption”. After assessing them, I offer in conclusion of this paper answer to the question of whether the right of resi¬stance has its place in a democratic Rechtsstaat. One of the starting points for my analysis is the distinction between pouvoir constituant and pouvoir constitué put forward by Sieyès.
Czech original: Předkládaná studie se zaměřuje na právo na odpor, které je vedle výjimečného stavu jedním z hlavních mimořádných právních instrumentů určených k řešení krizí. Od výjimečného stavu se liší zejména v tom znaku, že se jej v podmínkách demokratického právního státu nemohou dovolat orgány veřejné moci, nýbrž pouze občané coby subjekty podřízené její autoritě. Jakkoli se nám mj. s ohledem na historické zkušenosti
a platnou právní úpravu může jevit právo na odpor jako relativně přirozený institut, je pravdou, že jeho pozitivní zakotvení je v evropském kontextu spíše vzácné a řada významných teoretiků vůči němu zaujala silně rezervované, nebo dokonce výslovně negativní stanovisko. V článku nejprve odlišuji právo na odpor od práva
na revoluci a občanské neposlušnosti. Následně představuji čtyři základní typy argumentů, které jsou vůči právu na odpor vznášeny. Jmenovitě se jedná o argumenty z i) logického rozporu, ii) anarchie a nekonečného regresu, iii) redundance, iv) konzumpce. Po jejich zhodnocení nabízím v závěru odpověď na otázku, zda právo na odpor má nebo nemá v demokratickém právním státě své místo. Jedno z východisek pro předloženou analýzu představuje Sieyèsovo rozlišení mezi pouvoir constituant a pouvoir constitué.