Public Places, Terra Incognita
Czech original: Veřejná prostranství, terra incognita
The author deals with the question of public (open) space as a legal phenomenon. He finds it to be insufficiently covered by the current Czech law and the literature. He argues, that if the doctrine wants to offer coherent answers to complex legal problems connected to public places it has to first make clear which places can be classified as public under the legal definition. Therefore in the first part of his article he analyses current law. In the second part he examines under which circumstances can a public place be declared on private property. For this reason he explains the grounds on which the judicature concerning public thoroughfares is based. Based on the fact that public thoroughfares are considered a subset of public spaces, the author concludes that it is possible to use theoretical concepts that the judicature concerning public thoroughfares offers and to apply them accordingly to other types of public (open) spaces. In the third part of his article the author criticises the judicature of the Highest court and of the Constitutional court of the CZE in lawsuits concerning the unjust enrichment of municipalities for using private land as public place. He builds his critical review upon the previous theoretical analysis of the concept of public (open) space and its legal attributes which he derived from the said judicature, especially public dedication and urban necessity.
Czech original: Autor se zabývá veřejným prostranstvím jako právním fenoménem. Uvádí, že je nedostatečně pokrytý jak platnou právní úpravou, tak i odbornou literaturou. Má-li ovšem právní doktrína nabídnout v budoucnu koherentní odpovědi na řadu komplikovaných právních otázek, které se s veřejnými prostranstvími pojí, musí si nejprve ujasnit, co všechno vlastně spadá pod tento pojem. Autor proto v první části článku analyzuje platnou právní úpravu. Ve druhé se pak zaměřuje na otázku, za jakých okolností lze prohlásit za veřejné prostranství pozemek osoby soukromého práva. Za tímto účelem osvětluje, jaká jsou východiska judikatury týkající se deklarace veřejných cest na soukromých pozemcích. Na základě faktu, že pozemní komunikace jsou podmnožinou veřejných prostranství, pak dovozuje, že lze využít teoretické koncepty, které judikatura k veřejným cestám nabízí, a přiměřeně je aplikovat též na ostatní veřejná prostranství. Ve třetí části pak autor podrobuje kritice judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v soudních sporech týkajících se vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství. Svou kritiku staví na předchozím teoretickém rozboru pojmu veřejného prostranství a jeho znaků, které dovodil z judikatury, zejména veřejného věnování a nutné (sídelní) potřeby.