European Agencies in the Recent Case Law of the Court of Justice of the EU
Czech original: Evropské agentury v recentní judikatuře Soudního dvora EU
The Article focuses on a case recently decided by the Court of Justice, C-270/12 United Kingdom v. European Parliament and Council of the European Union. The case concerns powers of European Securities and Markets Authority (ESMA), one of the EU agencies. The judgment of the Court is relevant and important because the Treaties do not expect creating agencies with discretionary powers. The Court concludes that the EU legislator may delegate discretionary powers to an agency under certain conditions, that agencies may even adopt measures of general application and that article 114 TFEU may be used as a legal basis for delegating such powers. Article 114 TFEU empowers the European Parliament and the Council to adopt measures for the approximation of the provisions laid down by law, regulation or administrative action in Member States which have as their objective the establishment and functioning of the internal market. One may disagree with some of the conclusions of the Court. Nevertheless, the Court of Justice strengthened the position of decision-making agencies in the institutional architecture of the Union so that the agencies would probably further mushroom in the EU. Finally, the author expresses concern that repeated failure of the United Kingdom in the proceedings regarding Union agencies may support centrifugal tendencies of the United Kingdom in relation to the EU.
Czech original: Autorka ve svém článku analyzuje nedávný případ rozhodovaný Soudním dvorem EU C-270/12 Spojené království proti Evropskému parlamentu a Radě EU. Význam rozsudku spočívá v tom, že se Soudní dvůr EU vyjádřil jednak k otázce právního základu pro svěření pravomocí agentuře ESMA (Evropský orgán pro cenné papíry a trhy), jednak k jejím rozhodovacím pravomocem. Uvedený rozsudek Soudního dvora je významný proto, že primární právo EU v zásadě nepočítá se zřizováním agentur s rozhodovacími pravomocemi. V odůvodnění Soudní dvůr uvádí, že za určitých podmínek mohou být unijním agenturám svěřovány i diskreční pravomoci, agentury mohou přijímat i akty normativní povahy, přičemž takové pravomoci mohou být na agentury delegovány na základě čl. 114 SFEU. Článek 114 SFEU přitom zmocňuje orgány EU přijímat opatření ke sbližování ustanovení předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu. Přestože lze s některými závěry Soudního dvora polemizovat, Soudní dvůr svým rozhodnutím upevnil postavení agentur s rozhodovacími pravomocemi v institucionální architektuře Evropské unie a lze očekávat, že jejich počet bude nadále narůstat. Na závěr autorka vyjadřuje obavy, že opakovaný neúspěch Spojeného království v řízeních u Soudního dvora týkajících se agentur může podporovat odstředivé tendence Spojeného království ve vztahu k Unii.