The Concept of Sovereignty and Its Relevance in the Era of Post-National Governance
Czech original: Pojem suverenity a jeho relevance v éře postnacionálního vládnutí
It became a topos of academic debate of last two decades to question or even contest “traditional” concepts of the political theory and constitutional law like the (nation-)state and the sovereignty, whose notion became the focal point of the debate about post-Westphalian statehood. While David Held stated yet in 1996, that the scholars on democracy “have not seriously questioned whether the nation-state itself can remain at the centre of democratic thought,“ the relation between nation-state, democracy and sovereignty had been elaborated in several major works since then. The poststructuralist critic of sovereignty, the redefinition of its term in “methodological cosmopolitism” as well as radical-pluralist transformation of sovereignty into multiple “sovereignty claims” are challenging classical understandings of sovereignty. However, the new approaches to the “late” sovereignty of post-Westphalian period cannot escape major logical difficulties in dealing with critical situations, in which political units are either re-constituting themselves or are saving themselves before a destruction with the means of emergency measures breaching their own rules. In this article, I try to defend the relevance of the concept of sovereignty, not as a description of the material quality of power relations but as a normative concept whose sense consists in the imagination of social and political reality as a unity. This form of imagination is a precondition for any conception of legitimacy of a constituted order with a balance between the rule of law and democracy. It is precisely this balance, that is endangered by current alternative conceptions of legitimacy without sovereignty.
Czech original: Zpochybnění či popření „klasických“ pojmů politické teorie a ústavního práva, jako je (národní) stát či suverenita, jejíž koncept se stal těžištěm debaty o postvestfálské státnosti, se staly běžným topos akademické diskuse posledních dvou desetiletí. Zatímco David Held si v roce 1996 postěžoval, že teoretici demokracie se takřka nevěnují otázce, nakolik může stát zůstat v centru myšlení o demokracii, stal se od té doby vztah mezi státem, demokracií a suverenitou předmětem řady zásadních prací. Poststrukturalističtí kritici suverenity, její redefinice v „metodologickém kosmopolitismu“, stejně jako radikálně-pluralistická transformace suverenity do podoby plurálních „nároků na suverenitu“ jsou výzvou pro klasická chápání tohoto pojmu. Přesto nemohou ani současné přístupy k „pozdní“ suverenitě postvestfálské epochy uniknout zásadním logickým obtížím při popisu kritických situací, v nichž se politické entity buď rekonstituují, nebo zachraňují před vlastním zánikem prostřednictvím mimořádných opatření porušujících jejich vlastní pravidla. V tomto článku se pokouším obhájit relevanci pojmu suverenity, nikoli však jako konceptu popisujícího materiální povahu mocenských vztahů, nýbrž jako normativního pojmu, jehož smysl spočívá v imaginaci sociální a politické reality. Suverenita jako prostředek této imaginace umožňuje legitimizaci politických systémů, v níž lze uchovat paralelní vztah mezi principem demokracie a principem právního státu, který je v alternativních konceptech legitimity zásadně zpochybněn.