Should the Non-mandatory Inclusion in Inheritance Share to Section 1664 of the Civil Code be Time-limited? Six Years After the Supreme Court’s Decision
Czech original: Má být nepřikázané započtení na dědický podíl dle § 1664 o. z. časově limitované? K rozhodnutí Nejvyššího soudu šest let poté
In accordance with Section 1664 of the Civil Code, a judicial commissioner may make inclusion in an inheritance share of any heir, even if the decedent did not order it, if forced heir would otherwise be un¬reasonably disadvantaged. Such an unordered inclusion may be an appropriate tool for minimizing property disparities between heirs and finding a fair solution to a specific inheritance case. Although this provision does not expressly stipulate that only donations made during a certain period of time may be taken into account [unlike Section 1660(2), first sentence, of the Civil Code, which regulates inclusion in forced share], the Supreme Court concluded approximately six years ago (and has not changed its legal opinion since then) that, as with the inclusion in forced share, the decisive period should be three years before the death of the decedent. In this article (taking into account, among other things, the private law connotations of the solution proposed by the court and methodology of finding law and the resulting objectively teleological arguments), we analyze why this time limitation does not seem to be an appropriate solution. A time limitation could does not stem from a methodologically correct interpretation of the law and ultimately directly negate the signif¬icance of unordered inclusion in an inheritance share, and if applied, unordered inclusion would in fact lead to unjustified disadvantage to those forced heirs at whose expense the testator made donation to another heir more than three years before his death (instead of preventing unjustified disadvantage to forced heirs).
Czech original: V souladu s § 1664 o. z. může soudní komisař v řízení o pozůstalosti provést započtení na dědický podíl jakéhokoliv dědice, i když jej zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Právě nepřikázané započtení na dědický podíl může představovat vhodný nástroj k minimalizaci majetkové disproporce mezi dědici a k nalezení spravedlivého řešení konkrétního pozůstalostního případu. Toto ustanovení sice výslovně nepostuluje, že by bylo lze započítávat jen plnění poskytnutá za určité
časové období (na rozdíl od § 1660 odst. 2 věty první o. z., upravujícího započtení na povinný díl), avšak Nejvyšší soud před zhruba šesti lety dovodil (a od té doby svůj právní názor nezměnil), že by právě jako u započtení na povinný díl měly být rozhodné tři roky před smrtí zůstavitele. V příspěvku (mj. s ohledem na soukromoprávní konotace soudem proponovaného řešení, systematiku a metodologii nalézání práva a z ní vyplývající teleologické argumenty) analyzujeme, proč tato časová limitace nepůsobí jako vhodné řešení.
Tříletá časová limitace totiž dle našeho mínění nevyvěrá z metodologicky korektního dotváření práva a v konečném důsledku by mohla přímo popřít význam nepřikázaného započtení na dědický podíl, a při jejím uplatnění by nepřikázané započtení fakticky vedlo k neodůvodněnému znevýhodnění těch nepominutelných
dědiců, na jejichž úkor zůstavitel bezúplatně plnil jinému dědici více než tři roky před smrtí (místo toho, aby naopak neodůvodněnému znevýhodnění nepominutelných dědiců předcházelo).