Poznatky

I. Shrnutí poznatků projektů - ochrana spotřebitele / Rita Simon, červen 2019

Právní úpravy zemí Visegradské čtyřky nabízejí širší škálu mechanismů kolektivní ochrany, které fungují na bázi civilního práva nebo správního práva. Jak cesty volené pro prosazování práv, tak frekvence mechanismů, jak jsou aplikovány spotřebitelskými organizacemi, se značně liší v jednotlivých státech V4 i v průběhu času. V tomto shrnutí jsou prezentovány rozdíly, které vyplynuly z národních zpráv připravených v rámci projektu našimi partnery – nevládními organizacemi a právními experty. Z těchto zpráv vyplývá, že v zemích V4 lze v současné době rozlišit pět různých mechanismů kolektivní právní ochrany využívaných pro ochranu spotřebitelů [detaily jsou dostupné v anglickém jazyce]:

Následující tabulka dává přehled nejčastějších kolektivních nástrojů iniciovaných vybranými velkými spotřebitelskými organizacemi v jednotlivých zemích:

Visegrad table CZ

Z uvedené tabulky je patrné, že žaloba na zdržení se protiprávního jednání (injunction) je prostředkem využívaným velmi málo. V praxi byl tento nástroj využit našimi partnerskými organizacemi pouze v ČR (ve 3 případech). Polská organizace Federacja Konsumentów se zaměřuje na individuální test-case řízení, slovenská SOS spíše žádala odškodnění v jednotlivých případech, český dTest převážně podává příslušným úřadům podněty a maďarský FEOSZ podává veřejné žaloby, které cílí jak na zdržení se protiprávní činnosti, tak na efekt odškodnění. Obecně lze uzavřít, že nejvyužívanějším mechanismem je podávání podnětů příslušným správním úřadům, a vedle toho jsou překvapivě využívány netradiční mechanismy jako test-case řízení.

Lze shrnout, že existující nástroje pro kolektivní prosazování práv spotřebitelů v zemích V4 nejsou vyhovující. Z důvodu procesní složitosti a nedostatku finančních zdrojů na straně spotřebitelských organizací jsou nejfrekventovanějšími typy nástroje napříč Visegradskými zeměmi takové, které jsou levné a rychlé, tj. kde organizace nemusí překládat důkazy a nést důkazní břemeno. Žaloby na zdržení se protiprávního jednání jsou užívány jen zřídka a s neuspokojivými výsledky. Odškodňovací nástroje rovněž selhávají, a to buď už na papíře kvůli chybám v legislativě, nebo v praxi z důvodu neochoty soudů. Ovšem bez odškodnění, které může poškozeným spotřebitelům zajistit rychlou a účinnou kompenzaci, ať už v témže řízení, které řeší protiprávnost, nebo v navazujícím řízení, nemohou být práva spotřebitelů řádně prosazována. Zdá se, že zákonodárci stále podporují ochranu práv spotřebitelů spíše jen slovy, než účinnou legislativou.

Detailní prezentaci poznatků projektu naleznete v kolektivní monografii SIMON, R. – MÜLLEROVÁ, H. (eds.). Efficient Collective Redress Mechanisms in Visegrad 4 Countries: an Achievable Target? Praha: Ústav státu a práva Akademie věd ČR, 2019, 280 s., ISBN 978-80-87439-39-5 (e-kniha) ke stažení zde.

II. Shrnutí poznatků projektu - ochrana životního prostředí / Hana Müllerová, červen 2019

Výzkum vedený v rámci projektu "Progress in collective redress mechanisms in environmental and consumer mass harm situations" podporovaného Mezinárodním Visegradským fondem se věnoval mimo jiné analýze a komparaci právních nástrojů kolektivní právní ochrany v oblasti životního prostředí v zemích V4. Tato část projektu, která zahrnovala tři Visegradské země (ČR, Polsko a Maďarsko), byla vedena právními experty z daných zemí a podpořena zprávami zástupců environmentálních spolků o jejich praktických zkušenostech. Ukázalo se, že současná situace v oblasti právních nástrojů kolektivní právní ochrany pro řešení environmentálních škod rozhodně není uspokojivá. O žádné ze zemí, které byly zahrnuty ve výzkumu, nelze říci, že by v této oblasti disponovala funkčním a účinným kolektivním nástrojem. Ve Visegradském regionu nebylo plně implementováno příslušné Doporučení Komise o prostředcích kolektivní právní ochrany ani článek 9 odst. 3 a 4 Aarhuské úmluvy, a zdá se, že není síla, která by tuto situaci mohla změnit „shora“. Procesní podmínky přístupu ke spravedlnosti ve věcech životního prostředí se proto nadále liší a zajišťují přístup ke spravedlnosti ve věcech životního prostředí v těchto zemích různé míře, v závislosti na vztahu toho kterého zákonodárce nejen ke kolektivním právním nástrojům ochrany práv, ale i k důležitosti ochrany životního prostředí jako takové. Lze konstatovat, že v žádné ze zkoumaných zemí nehraje soukromé prosazování práv v rámci celkového prosazování práva životního prostředí významnou roli. Ve vnitrostátní legislativě i interpretaci tak zůstává značný prostor pro zlepšení. Některé návrhy za účelem vyšší účinnosti kolektivních nástrojů v ochraně životního prostředí budou prezentovány v sekci Závěrečná doporučení.

Komparativní shrnutí legislativních nástrojů kolektivní ochrany

Určitou formu nástroje kolektivní právní ochrany mohou v oblasti životního prostředí plnit zejména následující formy, byť některé zakotvené pouze v některých státech a různým způsobem [detaily jsou dostupné v anglickém jazyce]:

Kolektivní žaloba (příp. skupinová, hromadná žaloba apod.) zakotvená obvykle zvláštním zákonem;
Zvýhodněné postavení ekologických nevládních organizací v různých typech řízení (zejména povolovacích) a při přezkumu v nich vydaných rozhodnutí, včetně režimu pro řešení ekologické újmy;
Možnost spojených řízení nebo žalob většího počtu žalobců zakotvená v rámci běžného civilního procesu;
Sousedské spory (též označované jako ochrana vlastníka proti imisím), založené na občanských zákonících, kde podstatou je rovněž žaloba na zdržení se jednání;
Osobnostní práva, pokud zahrnují nějakou podobu práva žít v příznivém životním prostředí (s výhradou, že jde spíše o nástroj individuální než kolektivní ochrany);
Speciální nástroje, např. žaloba na zdržení se protiprávního jednání, quasi actio popularis.

Detaily národních zpráv:

Česká republika

Maďarsko

Polsko

Nadnárodní kontext problému kolektivních nástrojů ochrany životního prostředí

V současné době není součástí práva EU žádný legislativní akt, který by členské státy zavazoval k zavedení kolektivních nástrojů právní ochrany v oblasti ochrany životního prostředí. Příprava návrhu směrnice o přístupu ke spravedlnosti ve věcech životního prostředí, která začala v r. 2003, skončila nakonec po více než 10 letech stažením návrhu, tj. ukončením jeho přípravy bez schválení; Doporučení Komise z r. 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie, které plánovalo zařadit agendu životního prostředí mezi další oblasti, v nichž by měly být zavedeny kolektivní právní prostředky, bylo členskými státy implementováno jen ve velmi malé míře. Poslední legislativní počin Komise z této oblasti, návrh směrnice o reprezentativních žalobách k ochraně kolektivních zájmů spotřebitelů, který byl představen v dubnu 2018, pak limituje dosah své působnosti v oblasti ochrany životního prostředí na pouhou součást zájmů spotřebitelů, což z něj činí prostředek z hlediska účinné ochrany životního prostředí v podstatě irelevantní.

Aarhuská úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí z r. 1998, jíž je ČR smluvní stranou, stejně jako EU jako celek, dává základ pro zavedení určitých prvků soukromého vymáhání environmentálních práv a povinností a pro zdržení se protiprávní činnosti (injunction), a to v článku 9 odstavcích 3 a 4. Tato dvě ustanovení ovšem nebyla nikdy řádně implementována do evropského unijního práva, a jejich praktické naplnění tak leží pouze na vnitrostátním provedení. To je důvodem, proč vnitrostátní regulace kolektivních prostředků právní ochrany v oblasti životního prostředí spočívá v procesních režimech značně se navzájem lišících, což platí i pro Visegradský region. Tyto odlišnosti pochopitelně vedou k nerovným podmínkám přístupu ke spravedlnosti ve věcech životního prostředí, a implementace článku 9 Aarhuské úmluvy tak ve většině členských států zůstává neuspokojivá. V rámci kontrolního mechanismu Aarhuské úmluvy mohou sice nevládní organizace podávat stížnosti na nedostatečnou implementaci jejích ustanovení ze strany států (a činí tak často), ale řízení před Výborem pro kontrolu dodržování Aarhuské úmluvy může vést pouze k vydání nálezu a doporučení, bez možnosti jakýchkoli „tvrdých“ sankcí za neplnění (na rozdíl do infringementových řízení ze strany Evropské komise). Proto je dosažení plné implementace Aarhuské úmluvy, včetně jí předpokládaných prvků kolektivní právní ochrany, považováno za „běh na dlouhou trať“.